Za Georga Lipperta a jeho společníka Wenzela Haase (zemřel 1830), respektive jeho syna Eusebia Augusta Haase (společníkem od roku 1827, po roce 1830 nástupcem svého otce), dosáhla továrna prvního vrcholu. V roce 1812 podnik obdržel zemské privilegium a téhož roku sepsal Georg Friedrich Frick, arkanista berlínské porcelánky, zprávu o cestě, kterou podnikl jako doprovod Brongniarta, ředitele manufaktury v Sèvres. Tato cesta vedla do Saska, Čech, Rakouska a jižního Německa; z českých továren, o nichž Frick referoval, šlo o Březovou (Pirkenhammer), Horní Slavkov a Kyselku (Gießhübel).
Ačkoli Georg Lippert zemřel roku 1843 a August Haas vedl firmu s Johannem Möhlingem až do roku 1847, firma nesla až do roku 1847 název „Lippert & Haas" (jak vyplývá ze zprávy o třetí vídeňské výstavě živnostenských výrobků, citované ještě podrobněji dále). Od roku 1847 byl August Haas jediným majitelem; Möhling se osamostatnil a založil v Doubí (Aich) vlastní porcelánku.
Frickova zpráva (poprvé otištěná v „Mittheilungen des Mährischen Gewerbe-Museums in Brünn" 1905, s. 29–30) je z mnoha důvodů zajímavá, proto ji zde uvádíme v plném znění:
„Schlakenwalde. Asi tři čtvrtě hodiny od horního města Loket nad Ohří, směrem k vesnici Sechlein, leží při malém horském potoce zvaném Zinnbach, v úzkém skalnatém údolí, takzvaná slavkovská porcelánka.
Chirurg Lippert a císařsko-královský pokladník Haas, oba bydlící v nedalekém malém horním městečku Schlakenwalde, jsou jejími majiteli.
Kromě míchání porcelánové hmoty, které si obvykle obstarává sám jeden z majitelů, řídí ostatní továrenský provoz mistr Moritz Greiner, který v továrně bydlí.
Továrna se nachází ve dvou malých zděných dvoupatrových budovách, každá asi 40 stop dlouhá.
Porcelánovou hlínu dostává továrna ze Zedlic a mísí ji za sucha s jinak hnědým živcem, poté ji nechá za mokra jemně semlít na mlýnském kameni. Jemně namletá hmota se bez dalšího plavení suší v hliněných hrncích do potřebné hustoty, poté se vytluče do balíků a rovnou předává porcelánovým dřezačům ke zpracování.
Mlýn je uváděn do chodu a poháněn vodním kolem, má 5 mlýnských kamenů a 6 stoup, z nichž vždy tři a tři tlučou do jednoho koryta.
I tato továrna kvůli válce ztratila odbyt do Ruska a Polska. Ze 14 dostupných hrnčířských kruhů bylo v provozu jen 9.
Vyrábí především kávové nádobí a modře malované stolní nádobí; dokonce i mísy o průměru až 18 palců nejsou tak obtížné k výrobě. Továrna má pec na žíhání, dvě pece na ostrý výpal, kterých se ale používá i k žíhání, a jednu muflovou pec na vypalování barev (pozn.: „Muschel" je zřejmě chyba v přepisu, míněna je „Muffel" – muflová pec).
Továrna nyní zaměstnává tři malíře barevných dekorů a dva malíře modrého dekoru, barvy nakupuje od laboranta barev Distela v Höchstu a barvy vypaluje po 2,5 hodině na dřevo. Hlínu na kapsle (žáruvzdorné pouzdra) dostává továrna z vesnice Neusattel u Lokte. Míchá se s velmi jemnou moučkou z rozdrcených, dobře vypálených kapslí. Z ní zhotovené kapsle mají tloušťku střepu nejvýše čtvrt palce a jsou zhotoveny pečlivě a dobře. — Jedna kapsle vydrží šest až osm ostrých výpalů a nakonec zvenčí zhnědne a zprůsvitní, aniž by se v místě lomu zesklovatěla. — Továrna má sklad zboží ve Slavkově a odbytiště v Karlových Varech. — Nádobí vypadá vesměs šedě, modravě a nevzhledně. Barvy a malba jsou místy dosti pěkné.
[obr] Slavkovský porcelán Tvar 1968 Výška 33 cm
Lippert & Haas (1808 - 1847)
August Haas (1847 - 1867)**
Unter Georg Lippert und seinem Teilhaber Wenzel Haas (gest. 1830) bzw. dessen Sohn Eusebius August Haas (Teilhaber ab 1827, nach 1830 Nachfolger seines Vaters) erreichte die Fabrik einen ersten Höhepunkt. Im Jahre 1812 erhielt das Unternehmen das Landesprivilegium, und im selben Jahr schrieb Georg Friedrich Frick, Arkanist der Berliner Porzellanmanufaktur, einen Bericht über eine Reise, die er als Begleiter von Brongniart, dem Direktor der Manufaktur Sèvres, unternommen hatte. Diese Reise führte nach Sachsen, Böhmen, Österreich und Süddeutschland; die böhmischen Fabriken, über die Frick berichtete, waren Pirkenhammer, Schlaggenwald und Gießhübel.
Wiewohl Georg Lippert 1843 starb und August Haas die Firma mit Johann Möhling bis 1847 weiterführte, firmierte die Fabrik bis 1847 unter „Lippert & Haas" (wie aus dem später noch genauer zitierten Bericht über die dritte Wiener Gewerbsproduktenausstellung hervorgeht). Ab 1847 war August Haas Alleinbesitzer; Möhling machte sich selbständig und gründete in Aich eine eigene Porzellanfabrik.
Der Bericht von Frick (erstmals abgedruckt in den „Mittheilungen des Mährischen Gewerbe-Museums in Brünn" 1905, S. 29 - 30) ist aus vielen Gründen aufschlußreich, weshalb er hier vollinhaltlich wiedergegeben sei:
„Schlakenwalde, Etwa 3/4 Stunden von der Bergstadt Ellenbogen an der Eger, liegt gegen das Dorf Zech zu, an einem kleinen Gebirgsbach, der Zinnbach genannt, in einem schmalen Felsenthale, die sogenannte Schlakenwalder Porzelan-Fabrik.
Ein Chirurgus Lippert und ein kaiserlich österreichischer Cassirer Haas, beide in den kleinen nahgelegenen Bergstädtchen Schlakenwalde wohnhaft, sind die Besitzer derselben.
Ausser dem Versetzen der Porzelanmasse, welches einer der Besitzer selbst zu thun pflegt, werden die übrigen Fabrickgeschäfte durch einen Werkmeister, Moritz Greiner, der in der Fabrick wohnt, dirigirt.
Die Fabrik liegt in zwei kleinen massiven zweistökkigen Gebäuden, jedes etwa von 40 Fuß lang.
Die Porzelanerde erhält die Fabrick von Zedlitz und versetzt solche mit einem sonst braunen Feldspath trokken gemengt, und auf einem Mühlstein naß feingemahlen. Die feingemahlne Masse, wird ohne weiteres Schlämmen in thönernen Töpfen bis zur gehörigen Dikke eingetrokknet, hierauf in Ballen zusammengeschlagen, und ohne weiteres an die Porzelandreher zur Verarbeitung gegeben.
Die Mühle wird durch ein Wasserrad in Umtrieb gesetzt und bewegt, 5 Mühlsteine und 6 Stampfen, wovon drei und drei zusammen in einen Trog stossen.
Auch diese Fabrick hat durch den Krieg ihren Absatz nach Russland und Polen verlohren. Von 14 vorhandenen Drehscheiben, waren nur noch 9 im Gange.
Sie macht vorzüglich Caféegeschirr und blaugemaltes Tafelgeschirr; — Selbst Schüsseln bis zu 18 Zoll im Durchmesser, sind nicht so schwierig um ausgeführt zu werden. Die Fabrick hat einen Verglühofen, zwei Gutofen deren sie sich aber auch zum Verglühen bedienen und eine Muschel zum Farbeneinbrennen (Anm.: Muschel ist vermutlich ein Transkriptionsfehler soll wohl Muffel heißen).
Die Fabrick beschäftigt jetzt drei Buntmaler und zwei Blaumaler, kauft ihre Farben von dem Farben Laborant Distel in Hoechst, und brennt die Farben in 2 1/2 Stunde bei Holz ein. Den Thon zu den Kapseln erhält die Fabrick aus dem Dorfe Neusattel bei Ellenbogen. Er wird mit sehr feinem Mehl von gestampften Gutgebrandten Capseln versetzt. Die davon angefertigten Capseln sind höchstens 1/4 Zoll im Scherben stark und fleissig und gut gemacht. — Eine Capsel wird sechs bis acht mal zum Gut brennen gebraucht, und wird zuletzt äußerlich braun und glänzend, ohne auch dem Bruch verglaset zu sein. — Die Fabrick hat ein Waarenlager in Schlakkenwalde, und eine Niederlage in Carlsbad. — Die Geschirre sehen alle grau, blau und unangenehm aus. Farben und Malerei sind mitunter recht nett.
Die Fabrick, die sonst gegen 30 Menschen beschäftigte, ernährt jetzt nur noch 21, und wird, wenn der Frieden nicht sehr bald, und mit ihm der erneuerte Absatz nach Russland und Polen eintritt, bald ganz vom Schauplatz abtreten müssen.
Die weissen Tafelgeschirre dieser Fabrick stehen äußerst schlecht aus (Anm.: statt stehen vermutlich sehen), und haben alle Töne von Gelbweiss, Grauweiss und blauweiss, und verdienen kaum den Namen Porzelan.
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.