Za Georga Lipperta a jeho společníka Wenzela Haase (zemřel 1830), respektive jeho syna Eusebia Augusta Haase (společníkem od roku 1827, po roce 1830 nástupcem svého otce), dosáhla továrna prvního vrcholu. V roce 1812 podnik obdržel zemské privilegium a téhož roku sepsal Georg Friedrich Frick, arkanista berlínské porcelánky, zprávu o cestě, kterou podnikl jako doprovod Brongniarta, ředitele manufaktury v Sèvres. Tato cesta vedla do Saska, Čech, Rakouska a jižního Německa; z českých továren, o nichž Frick referoval, šlo o Březovou (Pirkenhammer), Horní Slavkov a Kyselku (Gießhübel).

Ačkoli Georg Lippert zemřel roku 1843 a August Haas vedl firmu s Johannem Möhlingem až do roku 1847, firma nesla až do roku 1847 název „Lippert & Haas" (jak vyplývá ze zprávy o třetí vídeňské výstavě živnostenských výrobků, citované ještě podrobněji dále). Od roku 1847 byl August Haas jediným majitelem; Möhling se osamostatnil a založil v Doubí (Aich) vlastní porcelánku.

Frickova zpráva (poprvé otištěná v „Mittheilungen des Mährischen Gewerbe-Museums in Brünn" 1905, s. 29–30) je z mnoha důvodů zajímavá, proto ji zde uvádíme v plném znění:

„Schlakenwalde. Asi tři čtvrtě hodiny od horního města Loket nad Ohří, směrem k vesnici Sechlein, leží při malém horském potoce zvaném Zinnbach, v úzkém skalnatém údolí, takzvaná slavkovská porcelánka.

Chirurg Lippert a císařsko-královský pokladník Haas, oba bydlící v nedalekém malém horním městečku Schlakenwalde, jsou jejími majiteli.

Kromě míchání porcelánové hmoty, které si obvykle obstarává sám jeden z majitelů, řídí ostatní továrenský provoz mistr Moritz Greiner, který v továrně bydlí.

Továrna se nachází ve dvou malých zděných dvoupatrových budovách, každá asi 40 stop dlouhá.

Porcelánovou hlínu dostává továrna ze Zedlic a mísí ji za sucha s jinak hnědým živcem, poté ji nechá za mokra jemně semlít na mlýnském kameni. Jemně namletá hmota se bez dalšího plavení suší v hliněných hrncích do potřebné hustoty, poté se vytluče do balíků a rovnou předává porcelánovým dřezačům ke zpracování.

Mlýn je uváděn do chodu a poháněn vodním kolem, má 5 mlýnských kamenů a 6 stoup, z nichž vždy tři a tři tlučou do jednoho koryta.

I tato továrna kvůli válce ztratila odbyt do Ruska a Polska. Ze 14 dostupných hrnčířských kruhů bylo v provozu jen 9.

Vyrábí především kávové nádobí a modře malované stolní nádobí; dokonce i mísy o průměru až 18 palců nejsou tak obtížné k výrobě. Továrna má pec na žíhání, dvě pece na ostrý výpal, kterých se ale používá i k žíhání, a jednu muflovou pec na vypalování barev (pozn.: „Muschel" je zřejmě chyba v přepisu, míněna je „Muffel" – muflová pec).

Továrna nyní zaměstnává tři malíře barevných dekorů a dva malíře modrého dekoru, barvy nakupuje od laboranta barev Distela v Höchstu a barvy vypaluje po 2,5 hodině na dřevo. Hlínu na kapsle (žáruvzdorné pouzdra) dostává továrna z vesnice Neusattel u Lokte. Míchá se s velmi jemnou moučkou z rozdrcených, dobře vypálených kapslí. Z ní zhotovené kapsle mají tloušťku střepu nejvýše čtvrt palce a jsou zhotoveny pečlivě a dobře. — Jedna kapsle vydrží šest až osm ostrých výpalů a nakonec zvenčí zhnědne a zprůsvitní, aniž by se v místě lomu zesklovatěla. — Továrna má sklad zboží ve Slavkově a odbytiště v Karlových Varech. — Nádobí vypadá vesměs šedě, modravě a nevzhledně. Barvy a malba jsou místy dosti pěkné.

[obr] Slavkovský porcelán Tvar 1968 Výška 33 cm

věta pokračuje na dalším listu ⟶