Čas mnohé vyřeší

Člověk se často mýlí a věří, že všechno záleží na jeho vůli a rozumu. Naplánuje si vše do nejmenší podrobnosti, jenže pár vteřin příliš brzy nebo příliš pozdě všechno zvrátí a všechna námaha přijde vniveč. O tom vypráví můj příběh.

Během podzimních měsíců roku 1928 se naším Chebskem přehnala tehdy tolik obávaná vlna spály a zasáhla i mě. Moje hodná maminka seděla bez ustání u mé postele, modlila se a plakala, zatímco jsem se v horečnatých snech zmítal.

Otec mezitím neklidně přecházel po pokoji sem a tam, podobný hladovému lvu v kleci. Protože to všechno nic nepomáhalo, musel přijít lékař. Ten nařídil okamžité přijetí na izolační stanici karlovarské nemocnice. V tu chvíli mě vyrvali z náruče ustaraných rodičů a odvezli na infekční oddělení páchnoucí karbolem, kde už leželo mnoho dětí nemocných spálou. Od té hodiny směli otec s matkou na mě pohlédnout jen přes skleněnou tabuli, což jejich zármutek samozřejmě nijak neutišilo, neboť jsem ležel s horečkou zrudlý, se zavřenýma očima, jen tak podřimoval a nebyl jsem schopen rodičům věnovat ani pohled, natožpak úsměv.

V tehdejší době se o pacienty v karlovarských léčebných ústavech staraly pouze řádové sestry. Byly velmi pilné a svědomité, celý den pobíhaly sem a tam, kontrolovaly horečnaté křivky, přikládaly octové obklady na nohy, vynášely nočníky, myly své malé pacienty a prohlížely jim hlavy, zda nemají vši. Mezitím stále znovu čistily nábytek a podlahy karbolovou vodou.

Přesto všechna ta rozmanitá práce jeptišek nedokázala zabránit mému otci, aby pětkrát denně nezaklepal na onu známou skleněnou tabuli a nezeptal se, jak se mi vede. Posílal mi přitom spoustu krásných hraček – které jsem si ovšem později nesměl odnést domů – a k tomu malinové želé, které jsem tolik miloval, a krabice oplatek. Moje ubohá maminka se kvůli otcově přílišné aktivitě vůbec nedostala ke slovu, protože nechtěla ošetřovatelkám ještě navíc lézt na nervy. Tak většinou jen tiše stála u skleněné tabule, dívala se na mě starostlivě a čas od času si potají otírala slzy z koutků očí.

Když se mi pak konečně přilepšilo a já se dokázal znovu postavit na vratké nohy, chodil za mnou otec často pozdě večer na tajnou návštěvu, kvůli čemuž musel pokaždé přelézt vysoký železný mřížový plot. Zpočátku jsem se velice lekl, když najednou ve tmě někdo zaklepal na mé přízemní okno, ale brzy jsem už věděl, o co jde, a otevíral jsem je předem na škvírku, aby otec mohl jen položit své dárky dovnitř. Tehdy v něm začala růst naděje. Jenže když jsem ještě ležel tak těžce nemocný, že se rodiče zoufale báli o můj život, rozhodl se otec jednoho dne dokonce vyžádat si rozmluvu u pana primáře, aby se dozvěděl, zda se pro mé uzdravení dělá opravdu všechno. Podle starého zvyku si řekl, že šaty dělají člověka a že se tak dá udělat velký dojem. Proto si oblékl svůj šitý na míru oblek „pepř a sůl", uvázal si decentní kravatu ke strojenému, sněhobílému límci košile, přehodil přes sebe napůl dlouhý vlněný kabát s hedvábnou podšívkou a nakonec si nasadil na hlavu klobouk „půlťák". Pak spěchal směrem k nemocnici, aby nezmeškal domluvený termín. Bohužel ho ale cestou oslovil důležitý zákazník a zapletl ho do rozhovoru. Když se konečně mohl rozloučit, uplynulo už tolik času, že otec letmo, ve spěchu vyběhl dlouhé strmé schodiště k nemocnici. Dorazil rozpálený a udýchaný k bráně právě v tu chvíli, kdy pan primář Dr. Dobrauer po marném čekání kráčel štěrkovou cestou ke své čekající drožce. Otec ještě rychle přiskočil a už smekal klobouk, aby se uctivě představil a přednesl své otázky, když vtom se za sloupem brány, kde obvykle žebrala, vynořila „Slavkovská Rézi". Měla na hlavě, navzdory roční době, obrovský vlnící se slaměný klobouk pestře ozdobený letními květinami, její kostnaté údy trčely pod starým, otrhaným tenkým kabátem, který sahal skoro až k zemi, a

věta pokračuje na dalším listu ⟶