Čas mnohé vyřeší
Člověk se často mýlí a věří, že všechno záleží na jeho vůli a rozumu. Naplánuje si vše do nejmenší podrobnosti, jenže pár vteřin příliš brzy nebo příliš pozdě všechno zvrátí a všechna námaha přijde vniveč. O tom vypráví můj příběh.
Během podzimních měsíců roku 1928 se naším Chebskem přehnala tehdy tolik obávaná vlna spály a zasáhla i mě. Moje hodná maminka seděla bez ustání u mé postele, modlila se a plakala, zatímco jsem se v horečnatých snech zmítal.
Otec mezitím neklidně přecházel po pokoji sem a tam, podobný hladovému lvu v kleci. Protože to všechno nic nepomáhalo, musel přijít lékař. Ten nařídil okamžité přijetí na izolační stanici karlovarské nemocnice. V tu chvíli mě vyrvali z náruče ustaraných rodičů a odvezli na infekční oddělení páchnoucí karbolem, kde už leželo mnoho dětí nemocných spálou. Od té hodiny směli otec s matkou na mě pohlédnout jen přes skleněnou tabuli, což jejich zármutek samozřejmě nijak neutišilo, neboť jsem ležel s horečkou zrudlý, se zavřenýma očima, jen tak podřimoval a nebyl jsem schopen rodičům věnovat ani pohled, natožpak úsměv.
V tehdejší době se o pacienty v karlovarských léčebných ústavech staraly pouze řádové sestry. Byly velmi pilné a svědomité, celý den pobíhaly sem a tam, kontrolovaly horečnaté křivky, přikládaly octové obklady na nohy, vynášely nočníky, myly své malé pacienty a prohlížely jim hlavy, zda nemají vši. Mezitím stále znovu čistily nábytek a podlahy karbolovou vodou.
Přesto všechna ta rozmanitá práce jeptišek nedokázala zabránit mému otci, aby pětkrát denně nezaklepal na onu známou skleněnou tabuli a nezeptal se, jak se mi vede. Posílal mi přitom spoustu krásných hraček – které jsem si ovšem později nesměl odnést domů – a k tomu malinové želé, které jsem tolik miloval, a krabice oplatek. Moje ubohá maminka se kvůli otcově přílišné aktivitě vůbec nedostala ke slovu, protože nechtěla ošetřovatelkám ještě navíc lézt na nervy. Tak většinou jen tiše stála u skleněné tabule, dívala se na mě starostlivě a čas od času si potají otírala slzy z koutků očí.
Když se mi pak konečně přilepšilo a já se dokázal znovu postavit na vratké nohy, chodil za mnou otec často pozdě večer na tajnou návštěvu, kvůli čemuž musel pokaždé přelézt vysoký železný mřížový plot. Zpočátku jsem se velice lekl, když najednou ve tmě někdo zaklepal na mé přízemní okno, ale brzy jsem už věděl, o co jde, a otevíral jsem je předem na škvírku, aby otec mohl jen položit své dárky dovnitř. Tehdy v něm začala růst naděje. Jenže když jsem ještě ležel tak těžce nemocný, že se rodiče zoufale báli o můj život, rozhodl se otec jednoho dne dokonce vyžádat si rozmluvu u pana primáře, aby se dozvěděl, zda se pro mé uzdravení dělá opravdu všechno. Podle starého zvyku si řekl, že šaty dělají člověka a že se tak dá udělat velký dojem. Proto si oblékl svůj šitý na míru oblek „pepř a sůl", uvázal si decentní kravatu ke strojenému, sněhobílému límci košile, přehodil přes sebe napůl dlouhý vlněný kabát s hedvábnou podšívkou a nakonec si nasadil na hlavu klobouk „půlťák". Pak spěchal směrem k nemocnici, aby nezmeškal domluvený termín. Bohužel ho ale cestou oslovil důležitý zákazník a zapletl ho do rozhovoru. Když se konečně mohl rozloučit, uplynulo už tolik času, že otec letmo, ve spěchu vyběhl dlouhé strmé schodiště k nemocnici. Dorazil rozpálený a udýchaný k bráně právě v tu chvíli, kdy pan primář Dr. Dobrauer po marném čekání kráčel štěrkovou cestou ke své čekající drožce. Otec ještě rychle přiskočil a už smekal klobouk, aby se uctivě představil a přednesl své otázky, když vtom se za sloupem brány, kde obvykle žebrala, vynořila „Slavkovská Rézi". Měla na hlavě, navzdory roční době, obrovský vlnící se slaměný klobouk pestře ozdobený letními květinami, její kostnaté údy trčely pod starým, otrhaným tenkým kabátem, který sahal skoro až k zemi, a
Die Zeit löst vieles
Oft irrt der Mensch und glaubt, daß alles von seinem Willen und seinem Geist abhängen würde. Er plant mit letzter Genauigkeit, jedoch wenige Sekunden zu früh oder zu spät bringen alles ins Wanken, und es war die Mühe umsonst. Davon soll meine Geschichte erzählen.
Während der Herbstmonate des Jahres 1928 raste die damals so gefürchtete Scharlachwelle über unser Egerland und erfaßte auch mich. Meine gute Mutter saß pausenlos betend und weinend an meinem Bett, während ich in Fieberträumen um mich schlug.
Mein Vater indessen rannte unruhig im Zimmer auf und ab, ähnlich wie der hungrige Löwe im Käfig. Da das aber alles nicht helfen konnte, mußte der Arzt kommen. Dieser ordnete die sofortige Einlieferung in die Isolierstation des Karlsbader Krankenhauses an. Augenblicklich wurde ich meinen besorgten Eltern entrissen und in die karbolstinkende Infektionsabteilung gebracht, wo bereits viele scharlachkranke Kinder lagen. Von der Stunde an durften mich Vater und Mutter nur noch durch die Glasscheibe besichtigen, was natürlich ihren Kummer nicht mildern konnte, denn ich lag fieberrot mit geschlossenen Augen in meinem Bett, döste vor mich hin und war außerstande, meinen Eltern einen Blick oder gar ein Lächeln zu schenken.
Zu der damaligen Zeit wurden die Patienten in den Karlsbader Krankenanstalten nur von Ordensschwestern gepflegt. Diese waren sehr fleißig und gewissenhaft, sie liefen den ganzen Tag hin und her, prüften die Fieberkurve, legten Essigstrümpfe an, trugen Nachttöpfchen raus, wuschen ihre kleinen Patienten und suchten auf deren Köpfen nach Läusen. Zwischendurch reinigten sie immer wieder Möbel und Fußböden mit Karbolwasser.
Jedoch all diese mannigfaltigen Arbeiten der Nonnen konnten meinen Vater nicht daran hindern, fünfmal am Tag an die bewußte Glasscheibe zu klopfen, um sich nach meinem Befinden zu erkundigen. Er schickte mir dabei viele schöne Spielsachen — die ich später nicht heimnehmen durfte — außerdem das von mir sonst so sehr geschätzte Himbeergelee und büchsenweise Oblaten. Meine arme Mutter kam wegen der übergroßen Aktivität meines Vaters überhaupt nicht zum Zuge, denn sie wollte den Pflegerinnen nicht noch zusätzlich auf die Nerven fallen. So stand sie meistens still an der Glasscheibe, sah mich sorgenvoll an und wischte sich ab und zu verstohlen die Tränen aus den Augenwinkeln.
Als es mir dann endlich besser ging, und ich wieder auf wackligen Beinen stehen konnte, bekam ich oft am späten Abend heimlichen Besuch von meinem Vater, weshalb er immer über den hohen Eisengitterzaun klettern mußte. Zunächst war ich sehr erschrocken, als plötzlich in der Dunkelheit jemand an mein ebenerdiges Fenster klopfte, aber dann wußte ich bald Bescheid und öffnete es bereits vorher spaltbreit, damit Vater seine Gaben nur hinzulegen brauchte. Da begann seine Zuversicht zu wachsen. Jedoch als ich noch so schwerkrank darniederlag, daß die Eltern verzweifelt um mein Leben bangten, entschloß sich Vater eines Tages sogar, beim Herrn Primarius eine Aussprache zu erwirken, um zu erfahren, ob auch alles zu meiner Genesung getan werde. Nach althergebrachter Weise sagte er sich, daß Kleider Leute machen und man dadurch viel Eindruck bewirken kann. Aus diesem Grunde zog er den maßgeschneiderten „Pfefferundsalzenen" an, band sich eine dezente Krawatte vor den steifen blütenweißen Hemdkragen, zog den halblangen Wollmantel mit Seidenfutter an und setzte sich schließlich den „Halbkracher" auf den Kopf. Dann eilte er in Richtung Krankenhaus, um den vereinbarten Termin nicht zu versäumen. Aber leider wurde er unterwegs von einem wichtigen Kunden angesprochen und in eine Unterhaltung verwickelt. Als er sich endlich verabschieden konnte, war so viel Zeit vergangen gewesen, daß Vater in fliegender Hast die lange, steile Treppe zum Krankenhaus hochraste. Er gelangte just in diesem Augenblick erhitzt und atemlos an die Pforte, als der Herr Primarius Dr. Dobrauer nach vergeblichem Warten über den Kiesweg zu seiner wartenden Droschke schritt. Mein Vater sprang noch schnell hinzu und zog bereits seinen Hut, um sich ergebenst vorzustellen und seine Fragen anzubringen, da huschte plötzlich die „Schlaggawalla Resl" hinter der Pfortensäule hervor, wo sie meistens zu betteln pflegte. Sie hatte der Jahreszeit entgegen einen riesigen, wippenden Strohhut mit buntem Sommerblumenschmuck auf dem Kopf, ihre knochigen Glieder reckten sich unter einem alten, zerschlissenen, dünnen Mantel, der fast bis zum Erdboden reichte, und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.