Milí krajané!

Letnice, svátek osvícení, jsme prožili a jsou už za námi. Pro nás sudetské Němce má svatodušní neděle po posledních 35 letech zvláštní význam. Tento den každoročně svolává na určená místa statisíce krajanů, kteří si tam dovolují pokojně demonstrovat za právo na domov, z něhož jsme byli násilím vyhnáni. Toto setkání navíc ukazuje, jak věrně a pevně domov v nás dál žije. Čas bohužel odnesl už velmi mnoho krajanů. Ale stále je tu ještě značný počet těch, kdo jsou ochotni v tento den dokázat, že neváhají přiložit ruku k dílu, aby světu ukázali velkou křivdu vyhnání ze země, kterou po mnoho staletí kultivovali a civilizovali jejich prapradědové.

Při tomto obrovském shromáždění lidí nebyly nikdy vidět policejní jednotky. Nikdy se tam nekonaly štvavé řeči. Vždy byla odmítána myšlenka na odplatu a naopak zdůrazňováno smíření. Ale jak bylo toto chování oceněno odpovědnými zpravodaji? Mlčeli o tom. Ba dokonce by taková shromáždění rádi zakázali, kdyby to bylo možné. Zdá se, že setkání vyhnanců, ať už Slezanů, Pomořanů, vyhnanců z Balkánu nebo Sudeťáků, jsou v dnešní politice rušivým faktorem. Ještě nikdy se žádný spolkový kancléř za tyto skupiny obyvatel nezastal ani jediným slovem. Spolkový prezident Carstens však už pro tyto skupiny obyvatel měl uznalá slova.

Proč se zpravodajové v televizi, rozhlase a novinách nechávají v této věci umlčet, se asi nedozvíme. Zřejmě se obávají, že by se znelíbili národům vyhánějících, s nimiž nechtějí přijít o obchody. O obchody, které stejně přinášejí německému lidu velké ztráty, neboť nedostatek deviz u těchto národů je dostatečně známý. Spolková republika by jinak musela každému přijíždějícímu občanovi těchto zemí přistrčit určitou částku, aby si mohl v kapitalistické zemi pořídit alespoň drobnost jako suvenýr a odvézt si ji do dělnického ráje. Drobnosti, které tam nikdy nejsou k vidění, natož k dostání, u nás jsou ale v hojnosti a nikdo si jich neváží. Bohužel tato hojnost vyvolala velmi mnoho nespokojených a nespokojenost mladých lidí není zcela neškodná. Doufejme, že se vedoucím osobnostem podaří opět získat spokojenost této generace.

My, kdo jsme kdysi žili v bývalých domovských místech, jsme si ovšem uchovali v sobě ještě jiné letnice. Tyto svátky tehdy u nás platily za začátek krásných letních dnů. Kvetly šeříky a nad našimi obcemi se vznášela vůně jara. Mladí i staří se vydávali do přírody a chodili po známých cestách, ať už na příjemné posezení do některé z hospod jako Wiesental nebo Dreihäuser, nebo kamkoli jinam. Mnohý dnes ještě takovou procházku prochází ve vzpomínkách. Je prostě až příliš krásné znovu se v duchu projít po rodných lukách. Jen ve vzpomínce nám domov zůstává takový, jaký byl, když jsme jej opouštěli. Poslední desetiletí tam bohužel připustila značné zásahy, zásahy, z nichž každému návštěvníkovi, který tam kdysi žil, běhá mráz po zádech. Nezdraví ho žádní přátelé. Zchátralý a vymazaný je dvůr, dům, zpustošená kdysi kvetoucí zahrada. Žádné cesty už nejsou takové, po jakých byl zvyklý chodit. Po tomto všem ponurém zjištění se člověk vrací toužebně zpět do svého současného domova, do bezpečí, které si zde vybudoval. Lidé, které tam potkává, vypadají v té ponížené krajině stejně chudě. Po radosti ze života není nikde ani stopy. Proto nám nepřipadá tak těžké, že jsme si zde vybudovali nový domov, v němž budou naši potomci doufejme ještě dlouho žít v míru a svobodě.

K naší titulní fotografii:

[obr] „Horní Slavkov (Schlaggenwald) — U příkopu.“ Místo důvěrně známé mnoha rodákům z Horního Slavkova. Kdo chtěl na Peint, zašel do kavárny „Reinhold“ nebo mířil k dolnímu příkopu, procházel tudy, přes kamenný můstek, kolem sv. Nepomuka.