Milí krajané!
Letnice, svátek osvícení, jsme prožili a jsou už za námi. Pro nás sudetské Němce má svatodušní neděle po posledních 35 letech zvláštní význam. Tento den každoročně svolává na určená místa statisíce krajanů, kteří si tam dovolují pokojně demonstrovat za právo na domov, z něhož jsme byli násilím vyhnáni. Toto setkání navíc ukazuje, jak věrně a pevně domov v nás dál žije. Čas bohužel odnesl už velmi mnoho krajanů. Ale stále je tu ještě značný počet těch, kdo jsou ochotni v tento den dokázat, že neváhají přiložit ruku k dílu, aby světu ukázali velkou křivdu vyhnání ze země, kterou po mnoho staletí kultivovali a civilizovali jejich prapradědové.
Při tomto obrovském shromáždění lidí nebyly nikdy vidět policejní jednotky. Nikdy se tam nekonaly štvavé řeči. Vždy byla odmítána myšlenka na odplatu a naopak zdůrazňováno smíření. Ale jak bylo toto chování oceněno odpovědnými zpravodaji? Mlčeli o tom. Ba dokonce by taková shromáždění rádi zakázali, kdyby to bylo možné. Zdá se, že setkání vyhnanců, ať už Slezanů, Pomořanů, vyhnanců z Balkánu nebo Sudeťáků, jsou v dnešní politice rušivým faktorem. Ještě nikdy se žádný spolkový kancléř za tyto skupiny obyvatel nezastal ani jediným slovem. Spolkový prezident Carstens však už pro tyto skupiny obyvatel měl uznalá slova.
Proč se zpravodajové v televizi, rozhlase a novinách nechávají v této věci umlčet, se asi nedozvíme. Zřejmě se obávají, že by se znelíbili národům vyhánějících, s nimiž nechtějí přijít o obchody. O obchody, které stejně přinášejí německému lidu velké ztráty, neboť nedostatek deviz u těchto národů je dostatečně známý. Spolková republika by jinak musela každému přijíždějícímu občanovi těchto zemí přistrčit určitou částku, aby si mohl v kapitalistické zemi pořídit alespoň drobnost jako suvenýr a odvézt si ji do dělnického ráje. Drobnosti, které tam nikdy nejsou k vidění, natož k dostání, u nás jsou ale v hojnosti a nikdo si jich neváží. Bohužel tato hojnost vyvolala velmi mnoho nespokojených a nespokojenost mladých lidí není zcela neškodná. Doufejme, že se vedoucím osobnostem podaří opět získat spokojenost této generace.
My, kdo jsme kdysi žili v bývalých domovských místech, jsme si ovšem uchovali v sobě ještě jiné letnice. Tyto svátky tehdy u nás platily za začátek krásných letních dnů. Kvetly šeříky a nad našimi obcemi se vznášela vůně jara. Mladí i staří se vydávali do přírody a chodili po známých cestách, ať už na příjemné posezení do některé z hospod jako Wiesental nebo Dreihäuser, nebo kamkoli jinam. Mnohý dnes ještě takovou procházku prochází ve vzpomínkách. Je prostě až příliš krásné znovu se v duchu projít po rodných lukách. Jen ve vzpomínce nám domov zůstává takový, jaký byl, když jsme jej opouštěli. Poslední desetiletí tam bohužel připustila značné zásahy, zásahy, z nichž každému návštěvníkovi, který tam kdysi žil, běhá mráz po zádech. Nezdraví ho žádní přátelé. Zchátralý a vymazaný je dvůr, dům, zpustošená kdysi kvetoucí zahrada. Žádné cesty už nejsou takové, po jakých byl zvyklý chodit. Po tomto všem ponurém zjištění se člověk vrací toužebně zpět do svého současného domova, do bezpečí, které si zde vybudoval. Lidé, které tam potkává, vypadají v té ponížené krajině stejně chudě. Po radosti ze života není nikde ani stopy. Proto nám nepřipadá tak těžké, že jsme si zde vybudovali nový domov, v němž budou naši potomci doufejme ještě dlouho žít v míru a svobodě.
K naší titulní fotografii:
[obr] „Horní Slavkov (Schlaggenwald) — U příkopu.“ Místo důvěrně známé mnoha rodákům z Horního Slavkova. Kdo chtěl na Peint, zašel do kavárny „Reinhold“ nebo mířil k dolnímu příkopu, procházel tudy, přes kamenný můstek, kolem sv. Nepomuka.
Liebe Landsleute!
Pfingsten, das Fest der Erleuchtung, haben wir erlebt und ist vorbei. Für uns Sudetendeutschen hat der Pfingstsonntag eine besondere Bedeutung in den vergangenen 35 Jahren erfahren. Dieser Tag bringt Jahr für Jahr hunderttausende Landsleute an den Orten zusammen, die sich erlauben, dort friedlich für das Recht auf Heimat, aus der man uns mit Zwang vertrieben hat, zu demonstrieren. Außerdem zeigt diese Zusammenkunft wie treu und fest die Heimat in unserem Innersten weiter lebt. Leider hat die Zeit schon sehr viele Landsleute weggerafft. Aber immer noch ist eine stattliche Zahl bereit, an diesem Tag zu beweisen, daß keine Mühe gescheut wird, seinen Teil beizutragen, um der Welt das große Unrecht der Vertreibung aus dem Lande, daß die Ur-Ur-Eltern in vielen Jahrhunderten kultiviert und zivilisiert haben, aufzuzeigen.
Noch nie sah man bei dieser gewaltigen Menschenansammlung Polizeieinheiten. Nie wurden Hetzreden gehalten. Stets wurde der Gedanke auf Revanche verneint und auf die Versöhnung hingewiesen. Aber wie wurde dieses Verhalten von den verantwortlichen Berichterstattern quittiert? Man schwieg sich darüber aus. Ja man möchte gerne solche Veranstaltungen untersagen, wenn es möglich wäre. Anscheinend sind die Zusammenkünfte der Vertriebenen, ob Schlesier, Pommern, Balkanvertriebene oder Sudetenländer ein Störfaktor in der derzeitigen Politik. Noch nie war ein Bundeskanzler nur mit einem Wort für diese Volksgruppen hervorgetreten. Allerdings Bundespräsident Carstens hat für diese Volksgruppen schon öfters anerkennende Worte gehabt.
Weshalb wohl die Nachrichtenübermittler in Fernsehen, Rundfunk und Zeitungen sich hier einen Maulkorb anhängen lassen, wird nicht zu erfahren sein. Anscheinend befürchtet man, mit den Völkern der Vertreiber nicht ins Geschäft zu kommen. Geschäfte, die eh dem deutschen Volke große Verluste bringen, denn die Devisenknappheit dieser Völker ist ja sattsam bekannt. Die Bundesrepublik müßte sonst jedem einreisenden Bürger dieser Länder einen gewissen Betrag zuschieben, damit sie sich wenigstens eine Kleinigkeit als Souvenir aus dem kapitalistischen Land besorgen und es in das Arbeiterparadies mitnehmen können. Kleinigkeiten, die dort nie zu sehen, geschweige denn zu erwerben, bei uns aber im Überfluß vorhanden sind und nicht geachtet werden. Leider hat der Überfluß sehr viele Unzufriedene hervorgebracht und diese Unzufriedenheit der jungen Leute ist nicht ganz ungefährlich. Wollen wir hoffen, daß es den Führenden gelingen möge, wieder die Zufriedenheit dieser Generation zu gewinnen.
Wir einst in den ehemaligen Heimatorten Lebenden, haben allerdings noch ein anderes Pfingsten in uns bewahrt. Diese Festtage damals galten bei uns als der Anfang schöner Sommertage. Da blühte der Flieder und über unseren Orten lag der Duft des Frühlings. Jung und alt bewegte sich in der freien Natur und die bekannten Wege waren begangen worden, sei es zum gemütlichen Plaudern in einer der Gaststätten wie Wiesental oder Dreihäuser oder sonst irgendwo. Mancher wird heute noch einen solchen Gang in der Erinnerung gehen. Es ist eben zu schön, sich einmal wieder über die heimatlichen Fluren zu bewegen. Nur in der Erinnerung bleibt uns die Heimat so, wie wir sie verlassen haben. Leider haben die letzten Jahrzehnte dort erhebliche Eingriffe zugelassen, Eingriffe die jedem Besucher, der dort einst lebte, erschauern läßt. Keine Freunde begrüßen ihn. Verfallen und ausgelöscht ist der Hof, das Haus, verwüstet der einst blühende Garten. Keine Wege mehr, die man gewohnt war zu begehen. Nach all dieser düsteren Wahrnehmung sehnt man sich nach seiner jetzigen Heimat zurück, in die Geborgenheit, die man sich hier erschaffen hat. Die Menschen, die man begegnet, sehen in der gedemütigten Landschaft gleich arm aus. Von Lebensfreude ist keine Spur wahrzunehmen. Somit fällt es uns nicht so schwer, hier eine neue Heimat aufgebaut zu haben, in der unsere Nachkommen hoffentlich noch recht lange in Frieden und Freiheit leben
Zu unserem Titelbild:
„Schlaggenwald — Am Graben". Eine vielen Schlaggenwaldern vertraute Gegend. Wer zur Peint wollte, das Café „Reinhold" aufsuchte oder zum unteren Graben wollte, ging dort vorüber, über die steinerne Bruck, vorbei am hl. Nepomuk.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.