kytičky a namalované na zdi mnohokrát. V pološeru na mě všechny shlížely jako máslařské tváře. Úzkostně jsem se schovávala pod peřinu a jen jedním okem vykukovala, jestli už ten strašidelný přízrak konečně nezmizel, dokud jsem konečně neusnula. Náš máslař měl se svou bednou samotnou už dost těžké břemeno, jak jsem už zmínila. Nosil ji na dvou pevných popruzích na zádech, v každé ruce pak ještě táhl košík s vejci. Se stenáním všechno vždy postavil v naší kuchyni. Poté odhalil bezvadně čistou utěrku a v létě ještě několik dokdablátek (lopuchových listů) a pak opatrně zdvihl na denní světlo vonící balíčky másla. Každý kus ukazoval zvlášť, nechal na něj přičichnout, poukazoval na krásnou barvu atd., přitom mluvil svou mateřštinou, protože věděl, že maminka mu rozumí. Když se oba konečně dohodli na ceně másla, začala procedura s vejci. Jednotlivě je prohlížel a opatrně počítal do mísy. „No jo, dá se říct, půl hodinky to trvalo." Poté si starý máslař znovu naložil svá břemena a zmizel až do příští soboty.
Velmi jsem se radovala, když k nám přišel náš „hadrník na zbytky látek". I on nesl těžce svou bednu, kterou měl podobně jako máslař upevněnou na zádech. Jak se náš dodavatel látek jmenoval, už si nepamatuji. Snad pocházel odněkud od jazykové hranice, protože mluvil s českým přízvukem. Poklady, které vytahoval ze své bedny, mi rozbušily srdce rychleji. Vždycky se mezi nimi našlo pár zbytků, které stačily na šaty pro mě. Kromě toho mi dobrý muž věnoval ještě kousky látky na šití šatiček pro panenky. S proudem slov „Děkuji pěkně!" a „Na shledanou, milostivá paní!" nás náš textilní obchodník opouštěl na několik týdnů.
S prvním jarním sluncem a rašícími pupeny přicházeli každý rok „rastelbindeři" ze Slovenska. K nám vždy chodil vysoký, snědý muž, který s sebou nosil oblak vůně česneku. Na pevném popruhu nesl před sebou svůj podomní krám. Je až neuvěřitelné, co všechno se v tomto obchůdku dalo umístit. Byly tam knoflíky na prádlo, knoflíky na kalhoty, knoflíky na knoflíkové dírky, knoflíky na límce, černá a bílá gumička do kalhot, černá a bílá nit, popruh na šle, zavírací špendlíky, jehly na šití, špendlíky, vlásničky, hřebeny, zapichovací hřebínky, hřebínky na vši, sponky do vlasů, vlasové spony, drátěné kartáče, kartáče na boty, naftalín, mýdlo, černá a bílá pasta na boty a nakonec tkaničky do bot, které visely po straně jeho krámku v nejbohatším výběru. Moje dobrá matka od „rastelbindera" kupovala mnoho toho, co jí z jeho nabídky chybělo. Pak vyhladovělému muži ještě dala něco k jídlu. Většinou to, co dostal, hltal s takovou hltavostí, že jsem se na něj dívala zděšeně. Do podzimu nás navštívil ještě dvakrát nebo třikrát.
Zvláštním cechem byli kotláři (dráteníci). Ohlašovali se už zdálky zvonkem. Pak jsem běžela k matce, jestli přece jen nemá nějaký hrnec „s dírkou". Poté jsem hrdě nesla dolů k dráteníkovi vadné nádobí – ten mezitím postavil svou dílnu na kraji ulice. Kolem něj většinou stál velký hlouček dětí a napjatě sledoval mistra při práci. Ten mezitím doprovázel svou práci jarmarečními řečmi a mezitím držel plechový hrnec proti slunci – když svítilo – aby ještě našel nějakou dírku, což se mu většinou i podařilo. Tak jsem matce často přinesla zpátky hrnec se třemi pájenými místy, přestože jsem ho předtím nesla dolů jen s malinkou dírkou. Matka sice nadávala, ale mě to bavilo.
Podobně jako s dráteníky to bylo s brusiči nůžek. I oni hlasitým cinkáním zvonku vyháněli lidi na ulici. Nůžky nebo nůž se vždycky našly na broušení. Jenže tam kvůli nebezpečnosti chodily samy matky, my děti jsme směly jen přihlížet. Brusič nůžek uměl také mnoho vyprávět, především o své zodpovědné činnosti, protože pro něj byla tou nejdůležitější na světě. Přitom pod čepelí hvízdavě vrčelo brusné kolo. Ten veselý muž přicházel ještě jednou až dvakrát, než nastala zima.
Lehké svírání v okolí srdce jsem měla vždycky, jakmile přišly dvě starší sestry z Krušných hor. Byly to vlastně dvojčata. Svou obživu si vydělávaly „děláním hudby". Jedna hrála na basu a plačtivě k tomu zpívala, druhá žalostně hrála na housle. Nejvíc mě dojímala jejich oblíbená píseň „Es wird in hundert Jahren wieder so ein Frühling sein…" (Za sto let bude zas takové jaro…). Tím se ta dvojčata dokázala takříkajíc zavrtat do každého lidského srdce, ať už bylo mladé, nebo staré.
Sträußchen gruppiert und so viele Male an die Wand gemalt. Im Halbdunkel lächelten sie alle als Buttermannsgesichter zu mir herunter. Angstvoll verkroch ich mich unter das Deckbett und lugte nur mit einem Auge vor, ob der Spuk nicht endlich vorbei sei, bis ich endlich einschlief. Unser Buttermann hatte mit seiner Kiste allein schon eine schwere Last, ich erwähnte es bereits. Er trug sie an zwei starken Gurten auf dem Rücken, an jeder Hand schleppte er dann noch einen Eierkorb. Ächzend stellte er immer alles in unserer Küche ab. Nachher lüftete er ein blütensauberes Geschirrtuch und im Sommer noch etliche „Dockabladla", und dann hob er bedächtig die duftenden Butterpackerln ans Tageslicht. Jedes Stück zeigte er einzeln, ließ daran riechen, wies auf die schöne Farbe usw., dabei sprach er in seiner Muttersprache, denn er wußte, daß meine Mama ihn verstand. Wenn sich beide wegen der Butter endlich handelseins waren, dann begann die Prozedur mit den Eiern. Einzeln wurden sie begutachtet und vorsichtig in eine Schüssel gezählt. „Na ja, man kann saggen, halbä Stundä hat das schon gedauärt." Nachher nahm der alte Buttermann seine Lasten wieder auf und verschwand bis zum nächsten Samstag.
Sehr gefreut habe ich mich, wenn unser Stoffrestlmann kam. Er trug auch schwer an seinem Kasten, den er wie der Buttermann auf den Rücken geschnallt hatte. Wie unser Stofflieferant hieß, weiß ich nicht mehr. Er dürfte vielleicht von der Sprachgrenze gekommen sein, denn er hatte einen böhmischen Akzent. Was er an Schätzen aus seiner Kiste holte, ließ mein Herz höher schlagen. Es waren immer ein paar Resterln dabei, die zu einem Kleid für mich reichten. Außerdem schenkte mir der gute Mann noch Fleckerln zum Puppenkleidernähen. Mit einem Schwall von „Danke schön!" und „Wiederschaun, gnä Frau!" verließ uns unser Textilkaufmann für einige Wochen.
Mit der ersten Frühlingssonne und den sprießenden Knospen kamen in jedem Jahr die Rastelbinder aus der Slowakei. Zu uns kam immer ein großer, dunkler Mann, der eine Wolke von Knoblauch mit sich führte. An einem starken Gurt trug er seinen Bauchladen vor sich her. Es ist ja unglaublich, was sich in diesem Geschäft unterbringen ließ. Da waren Wäscheknöpfe, Hosenknöpfe, Zwirnknöpfe, Kragenknöpfe, schwarzer und weißer Hosengummi, schwarzer und weißer Zwirn, Trägerband, Sicherheitsnadeln, Nähnadeln, Stecknadeln, Haarnadeln, Kämme, Steckkämme, Lauskämme, Haarspangen, Haarklammern, Drahtbürsten, Schuhbürsten, Naphtalin, Kernseife, schwarze und weiße Schuhpasta und schließlich Schnürsenkel, die in reichster Auswahl seitlich am Laden herunterhingen. Meine gute Mutter erstand vom Rastelbinder vieles, was ihr aus seinem Angebot fehlte. Dann gab sie dem ausgehungerten Mann noch etwas zu essen. Meistens verschlang er das Dargebotene mit solcher Gier, daß ich ihm entsetzt zusah. Bis zum Herbst besuchte er uns noch zwei- oder dreimal.
Eine besondere Gilde waren die Kesselflicker. Sie kündigten sich schon von weitem mit einer Glocke an. Dann lief ich zur Mutter, ob sie denn keinen Topf „mit an Lechla" hätte. Nachher trug ich mit Stolz das invalide Geschirr runter zum Kesselflicker, der inzwischen am Straßenrand seine Werkstatt aufgebaut hatte. Eine große Schar Kinder stand meistens drumherum und sah gespannt dem Meister zu. Der begleitete indessen seine Arbeit mit marktschreierischen Reden und hielt zwischendurch das Blechhaferl gegen die Sonne — wenn sie schien — um noch ein Löcherl zu finden, was ihm auch meistens gelang. So brachte ich oft der Mutter einen Topf mit drei Lötstellen zurück, derweil ich ihn vorher mit einem winzigen Löcherl runtergetragen hatte. Die Mutter schimpfte zwar, aber mir hatte es Spaß gemacht.
Ähnlich wie bei den Kesselflickern war es mit den Scherenschleifern. Auch sie holten mit lautem Glockengebimmel das Volk auf die Straße. Eine Schere oder ein Messer gab es immer zu schleifen. Nur da gingen die Mütter wegen der Gefährlichkeit selbst, wir Kinder durften nur zuschauen. Der Scherenschleifer wußte auch viel zu erzählen, vor allem über seine verantwortungsvolle Tätigkeit, denn sie war für ihn die wichtigste von der Welt. Dabei surrte pfeifend das Schleifrad unter der Klinge. Der lustige Mann kam bis zum Wintereinbruch noch ein- bis zweimal.
Leichtes Ziehen in der Herzgegend bekam ich immer, sobald die beiden älteren Schwestern aus dem Erzgebirge kamen. Eigentlich waren sie sogar Zwillinge. Ihren Lebensunterhalt erwarben sie sich durch „Musikmachen". Die eine spielte Baßgeige und sang schluchzend dazu, und die andere spielte klagend auf der Violine. Am meisten ergriff mich ihr Lieblingslied „Es wird in hundert Jahren wieder so ein Frühling sein, . . .". Damit bohrten sich die Zwillinge sozusagen in jedes Menschenherz, ob es jung oder alt war.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.