S hrůzou jsme myslely na naše podkolenky a tenké kabátky a zavrtaly se ještě hlouběji pod tlustou peřinu, zatímco řehtačkoví chlapci se u vesnického kříže modlili první „Otčenáš". Byly jsme smutné, že teď zase všechno leží pod sněhovou pokrývkou a že ranní ptačí zpěv umlkl. Nejraději bychom hned zase usnuly a probudily se, až nás vzbudí teplý jarní vítr. Když se však odpoledne naše babička chystala na velkopáteční bohoslužbu, rozhodly jsme se přece jen ji doprovodit, ačkoli si to s ohledem na naše lehké oblečení vůbec nepřála. Po Gfellské silnici až do Horního Slavkova jsme hrály na honěnou, aby nás nepřemohl chlad. Svým hlučným dováděním jsme dokonce plašily i vrány kolem Galgenbergu, takže poděkovaně a s krákáním vzlétaly a prchaly k okraji lesa. Babička nás pořád napomínala, ať jsme aspoň ve městě hodné, jinak že se bude za svá vnoučata muset stydět. My jsme si však ve své divoké hře nashromáždily tolik tepla, že jsme z něj ještě chvíli žily i v ledovém kostele. Potom nám ale po zádech přejížděly prudké mrazivé vlny, kolena zmodrala a nos zbělal. Cestou domů jsme se nejprve strnule plížily po Nové ulici nahoru a na výšině jsme se pak znovu snažily zahřát honěnou. Naše dobrá babička, která se trápila výčitkami svědomí, nám doma hned uvařila lipový čaj, který jsme s chutí popíjely v útulné světničce.
Po večeři nám znovu vyprávěla o „Hadmannlovi" a moje malá sestřenice Walli uměla působivě podat strašidelný příběh o „Annerl a ďáblovi", který mu struhadlem rozedřel kolena. K tomu venku kolem rohu domu bouřila vichřice a prudce lomcovala okny. Když jsme pak později ležely ve svých postelích, ještě dlouho v ložnici strašili „Hadmannl" a ďábel.
Ale na Bílou sobotu ráno nás probudilo slunce, které hřálo skrz čistá okenní skla a jehož paprsky se plazily přes barevné pruhované deky až k mé posteli. Ze Schmiedtürmerlu se poprvé opět rozezněl zvon, neboť jeho duše se právě vrátila z Říma a zvonila, aby zvěstovala krásné velikonoční svátky.
Hermine Walter, roz. Palm
Wir dachten schaudernd an unsere Kniestrümpfe und die dünnen Mäntelchen und krochen nur noch tiefer unter das dicke Federbett, indessen die Ratschenbuben beim Dorfkreuz das erste „Vaterunser" beteten. Wir waren traurig, daß nun alles wieder unter einer Schneedecke lag, und daß das morgendliche Vogelgezwitscher verstummt war. Am liebsten wären wir gleich wieder eingeschlafen und erst dann aufgewacht, wenn uns ein warmer Frühlingswind weckte. Als sich aber am Nachmittag unsere Großmutter für den Karfreitags-Gottesdienst rüstete, entschlossen wir uns doch, sie zu begleiten, obgleich sie es mit Rücksicht auf unsere leichte Kleidung ganz und gar nicht wollte. Über die Gfeller Straße bis hinein nach Schlaggenwald spielten wir „Fangelas", damit das Frieren nicht über uns kommen sollte. Mit unserem lauten Getümmel scheuchten wir sogar die Krähen um den Galgenberg auf, so daß sie erschrocken und krächzend aufflogen und zum Waldrand flüchteten. Immer wieder mahnte uns die Großmutter, daß wir wenigstens in der Stadt brav sein sollten, denn sonst müßte sie sich wegen ihrer Enkelkinder schämen. Wir aber hatten jedoch mit unserem wilden Spiel so viel Wärme gespeichert gehabt, daß wir noch eine ganze Weile in der eiskalten Kirche davon zehren konnten. Allerdings jagten nachher heftige Schauer über unseren Rücken, die Knie wurden blau und die Nase weiß. Heimzu schlichen wir zunächst steif die Neue Straße hinauf und versuchten uns dann auf der Höhe wieder mit „Fangelas" aufzuwärmen. Unsere gute Großmutter, die sich mit Selbstvorwürfen abquälte, kochte uns daheim gleich einen Lindenblütentee, den wir im wohligtrauten Stübchen genußvoll schlürften.
Nach dem Abendessen erzählte sie uns wieder vom „Hadmannl", und meine kleine Kusine Walli wußte die Gruselgeschichte vom „Annerl und dem Teufel", die ihm die Knie mit dem Reibeisen aufgerieben hatte, wirkungsvoll zu bringen. Dazu fegte der Sturm um die Hausecke und rüttelte heftig an den Fenstern. Als wir später in unseren Betten lagen, spukten noch lange das „Hadmannl" und der Teufel durch die Schlafkammer.
Aber am Karsamstagmorgen weckte uns die Sonne, die durch die blanken Scheiben wärmte und deren Strahlen über die bunten Bandeldecken bis zu meinem Bett gekrochen kamen. Vom Schmiedtürmerl ertönte zum ersten Male wieder die Glocke, denn ihre Seele war eben aus Rom heimgekehrt, und sie läutete das schöne Osterfest ein.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Znovu a znovu se stává, že krajané potřebují rodný (= křestní), oddací nebo úmrtní list z ČSSR. Obracejí se na známé duchovní v Německu, píší známým v ČSSR, píší tamním farním úřadům – a musí zjistit, že jejich úsilí nevede k žádnému výsledku. Matriky narozených, oddaných a zemřelých vedené farními úřady v ČSSR musely být totiž odevzdány státu, který je uložil na několika málo místech v republice.
Aby člověk takový doklad získal, musí se obrátit na velvyslanectví ČSSR, konzulární oddělení, Germanicusstraße 6a, 5000 Kolín nad Rýnem/Marienburg, tel.: (0221) 373954, 373263, 373843, oddělení víz.
Odtud dostane (v češtině a němčině) formulář žádosti o vystavení například oddacího listu. Ten je třeba vyplnit – v případě žádosti o oddací list například: ženich se všemi údaji; nevěsta se všemi údaji; den, měsíc a rok, jakož i místo sňatku a náboženské vyznání obou snoubenců.
Konzulární oddělení pak žádost postoupí do ČSSR příslušnému místu, a po přiměřené době (často 3–4 týdny) člověk obdrží požadovaný doklad na dobírku (nebo s přiloženou fakturou). D.K.
Beschaffung von Urkunden aus der Tschechoslowakei
Immer wieder kommt es vor, daß Landsleute Geburts- (= Tauf-), Trauungs- und Sterbe- (= Toten-) Urkunden aus der ČSSR benötigen. Sie wenden sich an bekannte Pfarrherrn in Deutschland, schreiben an Bekannte in der ČSSR, schreiben an die dortigen Pfarrämter und müssen feststellen, daß ihre Bemühungen keinen Erfolg haben. Die Geburts-, Trauungs- und Sterbematriken der Pfarrämter in der ČSSR mußten an den Staat abgeliefert werden und dieser hat sie an einigen Stellen in der ČSSR gelagert.
Um nun solche Scheine zu bekommen, wendet man sich an die Botschaft der ČSSR, Konsularabteilung, Germanicusstraße 6a, 5000 Köln/Rh., Marienburg, Tel.: (0221) 373954, 373263, 373843, Visaabteilung.
Von dort bekommt man (in tschechischer und deutscher Sprache) ein Gesuch um Ausstellung z. B. einer Heiratsurkunde. Diese hat man auszufüllen, z. B. im Falle des Ansuchens um einen Trauschein: Bräutigam, mit allen Daten; Braut mit allen Daten; Tag, Monat und Jahr sowie Ort der Eheschließung und die Religion von beiden.
Die Konsularabteilung leitet dann das Gesuch in die ČSSR an die zuständige Stelle weiter und nach einer angemessenen Zeit (oft 3 — 4 Wochen) bekommt man den gewünschten Schein, mit Nachnahme (oder mit beigefügter Rechnung). D.K.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.