Milí krajané!

Zase jsme prožili kus letošního roku a Letnice máme za sebou. U nás doma měly Letnice vždycky zvláštní váhu – byla to jistota, že přicházejí a vydrží teplé dny. Člověk cítil blížící se léto.

Největší událostí letošní doby pro nás vyhnance měl být sudetoněmecký sjezd. Každý rok statisíce lidí dávají najevo svou věrnost domovu, na který se nedá zapomenout. I letos se v Mnichově sešla velká masa našich krajanů, aby touto velkolepou manifestací poukázali na právo na domov a na bezpráví vyhnání. I my, Horoslavané (rodáci z Horního Slavkova (Schlaggenwald)) a z okolních obcí, jsme tam tvořili docela úctyhodnou hlouček uprostřed toho velkého množství. Náš Adolf Gassner, nezapomenutelný školník chlapecké školy, si dal velkou práci a zamluvil několik stolů se sezením. Musel kvůli tomu několik dní bezplatně vypomáhat v té hale, aby tisíce krajanů našly čistý prostor k pobytu. Krajan Stark z Poštovky vyrobil cedule, které byly zdálky viditelné a dobře nás orientovaly. Snad mi nebude vytýkáno jako opovážlivost, když oběma těmto krajanům vyslovím dík všech, kdo tam byli.

Nový zemský otec byl davem velkolepě oslavován. Zdá se, že i my sudetští Němci jsme mu přirostli k srdci. Jsme vděční, že bavorský a württemberský ministerský předseda se stále znovu nabízejí převzít záštitu nad naším sjezdem. U severských zemí je velkou vzácností, když vůbec dovolí, aby se sudetoněmecký den konal.

Jeden výrok z proslovu pana J. Strauße jsem si obzvlášť dobře zapamatoval. Řekl: „Co by asi řekli zástupci OSN, kdyby někdo z vašich řad předstoupil před OSN s připásanou pistolí a stejně tak dožadoval se práva na domov, jako to učinil Arafat a sklidil nadšené ovace?"

Dosud jen málo politiků ve Spolkové republice pronesl slovo o vyhnání lidí z jejich domovin. Zato o Vietnamcích tím více. Nevím pořádně, co si o tom myslet, že desetitisíce lidí se tam vykupují od svých krajanů za pořádné množství zlata, aby mohli na nějaké lodi opustit zemi. Já jsem toho názoru, že je vždycky lepší žít v domově i za nepříznivých podmínek, než hledat štěstí v nejisté cizině. Koho z nás po roce 1918 v naší vlasti vůbec napadlo opustit svůj domov? Trpělivě jsme snášeli českou svévoli. Jak to bývalo, když člověk přišel na úřad – seděli tam postupně už jen Češi, netrvalo by dlouho a úředním jazykem by se stala čeština. My jsme z domova neodešli dobrovolně. Sehnali nás jako dobytek, naložili do dobytčích vagónů a odvezli do rozvráceného Německa. Museli jsme začínat znovu jen s troškou majetku. Každá skývka chleba byla tehdy vzácností. Ze strany státu nebyly žádné podpory – stát ostatně vůbec neexistoval. Vládla jen okupační moc, a ta měla věru málo zájmu na tom, co bude s celým národem. Vždyť se ještě vznášel Morgenthauův plán, podle něhož měli být všichni němečtí muži vykastrováni a naše země degradována na zemi zemědělskou. Dnes jsme spojenci, a řekl bych ti nejspolehlivější.

Přesto – bylo mnoho bídy a nouze, kterou bylo třeba zvládnout, ale zvládlo se to. My vyhnanci a uprchlíci jsme velkou měrou přispěli k silné hospodářské Spolkové republice. Mělo by se jen o něco šetrněji nakládat se statky, které vznikly za cenu velkých obětí. V naší zemi by se ještě dalo mnohé vykonat, a nemělo by se každého projíždějícího státníka s velkými náklady hostit a obdarovávat. I my jsme tvrdou prací vydobyli to, co dnes máme. Jiné národy by to měly prostě napodobit. Museli jsme pořádně přiložit ruku k dílu a pomáhat odklízet sutiny, byly potravinové lístky, na nichž bylo tolik, že: k životu málo a k umření příliš mnoho. Ale tady se osvědčila naše tvrdost, kterou nám do kolébky vložili už předkové a kterou jsme si v těžkých letech sami vypěstovali. Náš houževnatý a skromný způsob života a schopnost neremcat nad osudem, nýbrž pevně se chopit díla, byly také podnětem pro mnohé z místního obyvatelstva, které do té doby velkou nouzi nepoznalo – vždyť ono svůj domov neztratilo. Zvlášť venkovské obyvatelstvo se na nás dívalo spatra a kolovaly různá označení jako „cikáni, mandelinky bramborové" a bůhví jaká ještě, pod nimiž jsme byli zařazováni. Brzy si ale i oni všimli, že v průmyslu se přece jen vydělávaly dobré peníze, a tak je to táhlo také do pracovního procesu, když už se nevydělávaly říšské marky, ale marky německé. A tím začal hospodářský zázrak – a musíme se obávat, že brzy skončí. Dnes si člověk snadno bere peníze, nebo lépe řečeno vydává peníze, které státní správě plynou z práce jejích občanů.

věta pokračuje na dalším listu ⟶