Milí krajané!
Zase jsme prožili kus letošního roku a Letnice máme za sebou. U nás doma měly Letnice vždycky zvláštní váhu – byla to jistota, že přicházejí a vydrží teplé dny. Člověk cítil blížící se léto.
Největší událostí letošní doby pro nás vyhnance měl být sudetoněmecký sjezd. Každý rok statisíce lidí dávají najevo svou věrnost domovu, na který se nedá zapomenout. I letos se v Mnichově sešla velká masa našich krajanů, aby touto velkolepou manifestací poukázali na právo na domov a na bezpráví vyhnání. I my, Horoslavané (rodáci z Horního Slavkova (Schlaggenwald)) a z okolních obcí, jsme tam tvořili docela úctyhodnou hlouček uprostřed toho velkého množství. Náš Adolf Gassner, nezapomenutelný školník chlapecké školy, si dal velkou práci a zamluvil několik stolů se sezením. Musel kvůli tomu několik dní bezplatně vypomáhat v té hale, aby tisíce krajanů našly čistý prostor k pobytu. Krajan Stark z Poštovky vyrobil cedule, které byly zdálky viditelné a dobře nás orientovaly. Snad mi nebude vytýkáno jako opovážlivost, když oběma těmto krajanům vyslovím dík všech, kdo tam byli.
Nový zemský otec byl davem velkolepě oslavován. Zdá se, že i my sudetští Němci jsme mu přirostli k srdci. Jsme vděční, že bavorský a württemberský ministerský předseda se stále znovu nabízejí převzít záštitu nad naším sjezdem. U severských zemí je velkou vzácností, když vůbec dovolí, aby se sudetoněmecký den konal.
Jeden výrok z proslovu pana J. Strauße jsem si obzvlášť dobře zapamatoval. Řekl: „Co by asi řekli zástupci OSN, kdyby někdo z vašich řad předstoupil před OSN s připásanou pistolí a stejně tak dožadoval se práva na domov, jako to učinil Arafat a sklidil nadšené ovace?"
Dosud jen málo politiků ve Spolkové republice pronesl slovo o vyhnání lidí z jejich domovin. Zato o Vietnamcích tím více. Nevím pořádně, co si o tom myslet, že desetitisíce lidí se tam vykupují od svých krajanů za pořádné množství zlata, aby mohli na nějaké lodi opustit zemi. Já jsem toho názoru, že je vždycky lepší žít v domově i za nepříznivých podmínek, než hledat štěstí v nejisté cizině. Koho z nás po roce 1918 v naší vlasti vůbec napadlo opustit svůj domov? Trpělivě jsme snášeli českou svévoli. Jak to bývalo, když člověk přišel na úřad – seděli tam postupně už jen Češi, netrvalo by dlouho a úředním jazykem by se stala čeština. My jsme z domova neodešli dobrovolně. Sehnali nás jako dobytek, naložili do dobytčích vagónů a odvezli do rozvráceného Německa. Museli jsme začínat znovu jen s troškou majetku. Každá skývka chleba byla tehdy vzácností. Ze strany státu nebyly žádné podpory – stát ostatně vůbec neexistoval. Vládla jen okupační moc, a ta měla věru málo zájmu na tom, co bude s celým národem. Vždyť se ještě vznášel Morgenthauův plán, podle něhož měli být všichni němečtí muži vykastrováni a naše země degradována na zemi zemědělskou. Dnes jsme spojenci, a řekl bych ti nejspolehlivější.
Přesto – bylo mnoho bídy a nouze, kterou bylo třeba zvládnout, ale zvládlo se to. My vyhnanci a uprchlíci jsme velkou měrou přispěli k silné hospodářské Spolkové republice. Mělo by se jen o něco šetrněji nakládat se statky, které vznikly za cenu velkých obětí. V naší zemi by se ještě dalo mnohé vykonat, a nemělo by se každého projíždějícího státníka s velkými náklady hostit a obdarovávat. I my jsme tvrdou prací vydobyli to, co dnes máme. Jiné národy by to měly prostě napodobit. Museli jsme pořádně přiložit ruku k dílu a pomáhat odklízet sutiny, byly potravinové lístky, na nichž bylo tolik, že: k životu málo a k umření příliš mnoho. Ale tady se osvědčila naše tvrdost, kterou nám do kolébky vložili už předkové a kterou jsme si v těžkých letech sami vypěstovali. Náš houževnatý a skromný způsob života a schopnost neremcat nad osudem, nýbrž pevně se chopit díla, byly také podnětem pro mnohé z místního obyvatelstva, které do té doby velkou nouzi nepoznalo – vždyť ono svůj domov neztratilo. Zvlášť venkovské obyvatelstvo se na nás dívalo spatra a kolovaly různá označení jako „cikáni, mandelinky bramborové" a bůhví jaká ještě, pod nimiž jsme byli zařazováni. Brzy si ale i oni všimli, že v průmyslu se přece jen vydělávaly dobré peníze, a tak je to táhlo také do pracovního procesu, když už se nevydělávaly říšské marky, ale marky německé. A tím začal hospodářský zázrak – a musíme se obávat, že brzy skončí. Dnes si člověk snadno bere peníze, nebo lépe řečeno vydává peníze, které státní správě plynou z práce jejích občanů.
Liebe Landsleute!
Wieder haben wir einen Zeitabschnitt in diesem Jahr durchlebt und Pfingsten liegt hinter uns. Pfingsten hatte bei uns daheim ein ganz besonderes Gewicht. War es nun sicher, daß die warmen Tage kommen und lange anhalten sollten. Man fühlte den herannahenden Sommer.
Das größte Ereignis in der jetzigen Zeit für uns Vertriebene sollte das Sudetendeutsche Treffen sein. Alljährlich bekunden Hunderttausende ihre Treue zur nichtvergessenkönnenden Heimat. Auch in diesem Jahr haben sich wieder die Masse unserer Landsleute in München eingefunden, um diese großartige Bekundung auf das Recht der Heimat und das Unrecht der Vertreibung hinzuweisen. Auch wir Schlaggenwalder und die umliegenden Ortschaften waren ein recht ansehnliches Häufchen unter der großen Masse. Unser Adolf Gassner, unvergessener Schuldiener der Knabenschule, gab sich große Mühe und hat mehrere Tische mit Sitzgelegenheit reserviert. Dafür mußte er mehrere Tage unentgeltlich in dieser Halle mithelfen, damit die tausende Landsleute einen sauberen Aufenthaltsraum vorfinden sollten. Landsmann Stark aus Poschetzau hat Schilder angefertigt, die weithin sichtbar waren und uns gute Orientierung gaben. Es dürfte von mir nicht vermessen sein, wenn ich diesen beiden Landsmännern den Dank aller dort gewesenen Landsleute ausspreche.
Der neue Landesvater wurde von der Masse groß gefeiert. Wie es scheint, sind auch wir Sudetendeutsche ihm ins Herz gestoßen. Wir sind dankbar, daß sich die bayerischen und württembergischen Ministerpräsidenten stets bereiterklären, die Schirmherrschaft über unser Treffen zu übernehmen. Von den Nordlichtern ist es eine große Seltenheit, wenn sie gestatten einen Sudetendeutschen Tag abhalten zu lassen.
Einen Ausspruch aus der Rede von Fr. J. Strauß habe ich mir besonders gut gemerkt. Er sagte: „Was würden die Uno-Vertreter sagen, wenn einer aus Eueren Reihen mit umgeschnallter Pistole vor die Uno treten würde und ebenfalls auf das Recht der Heimat pochen täte, wie es Arafath tat und begeisterte Zurufe erzielte?"
Bisher haben nur wenige Politiker in der Bundesrepublik ein Wort über die Vertreibungen der Menschen aus ihren Heimatländern gesprochen. Dafür aber für die Vietnamesen um so mehr. Ich weiß nicht recht was man dazu sagen soll, daß Zigtausende sich mit reichlich Gold dort von ihren Landsleuten freikaufen, damit sie auf irgendeinem Kahn das Land verlassen können. Ich bin der Meinung, daß es immer noch in der Heimat unter widrigen Umständen zu leben besser ist, als in der ungewissen Fremde sein Heil zu suchen. Wer kam denn nach 1918 in unserer Heimat auf die Idee, seine Heimstätte zu verlassen. Geduldig haben wir die tschechische Willkür ertragen. Wie war es denn, wenn man auf ein Amt kam. Dort saßen nach und nach nur Tschechen, es hätte nicht mehr lange gedauert und die Staatssprache wäre tschechisch gewesen. Wir sind nicht freiwillig aus der Heimat fortgegangen. Man hat uns zusammengetrieben und in Viehwaggons verfrachtet und in das zerstörte Deutschland abgeschoben. Nur mit wenig Habe mußten wir den Neubeginn anfangen. Jede Krume Brot war damals eine Kostbarkeit. Es gab keine Unterstützungen staatlicherseits. Der Staat existierte ja gar nicht. Nur eine Besatzungsmacht regierte und die hatte wahrlich wenig Interesse was aus dem gesamten Volke werden soll. Denn noch schwebte ja der Morgentauplan, nach dem alle deutschen Männer kastriert werden sollten und unser Land sollte als Agrarland deklassiert werden. Nun sind wir Verbündete und ich meine die Zuverlässigsten.
Trotzdem, es hatte zwar viel Not und Elend zu meistern geheißen, aber es wurde gemeistert. Wir Vertriebenen und Flüchtlinge haben einen großen Beitrag geleistet zu einer starken wirtschaftlichen Bundesrepublik. Man sollte nur etwas sparsamer mit dem unter großen Opfern erbrachten Gütern umgehen. Es gäbe noch in unserem Land genügend zu leisten und man sollte nicht jedem daherwandernden Staatsmann mit großem Aufwand beherbergen und Geschenke machen. Wir haben auch durch harte Arbeit errungen was wir heute besitzen. Andere Völker sollten es eben nachahmen. Wir mußten kräftig zupacken und den Schutt wegräumen helfen, es gab Lebensmittelkarten, auf denen es so viel gegeben hat: Zum Leben zu wenig und zum Sterben zu viel. Aber hier bewies sich unsere Härte, die uns die Ahnen schon in die Wiege legten und die wir uns in den schweren Jahren selbst anerzogen hatten. Unsere zähe und bescheidene Lebensart und die Fähigkeit mit dem Schicksal nicht zu hadern, sondern feste anfassen, war auch Ansporn für viele der hiesigen Bevölkerung, bis dahin ohne große Not — denn sie hatten ja die Heimat nicht verloren. Besonders die Landbevölkerung blickte herablassend auf uns
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.