Češi začínají uznávat bezpráví vyhnání
(GNK) I mezi komunisty v Československu se stále více prosazuje poznání, že násilné vyhnání sudetských Němců, při němž po roce 1945 přišlo o domov na tři miliony lidí a mnoho desítek tisíc dokonce o život, bylo násilným aktem bezpráví. Tímto konstatováním překvapil účastníky konference Akademie pro politiku a soudobé dění nadace Hanns-Seidel-Stiftung český publicista Pavel Tigrid, žijící ve francouzském exilu.
Jak nadace sdělila, Tigrid upozornil, že českoslovenští komunisté sice oficiálně svou vinu stále popírají, avšak interně už k jistým přiznáním dochází. To lze vyčíst z „Tezí k vysídlení československých Němců", které sepsal jistý uznávaný slovenský historik zastávající v komunistické straně země „vysoké postavení", a to pod pseudonymem „Danubius". V těchto tezích se praví:
„Transfer československých Němců zůstal... otevřeným, obcházeným a trapně vykládaným problémem." Vyhnání bylo prý uskutečněno v duchu „kolektivní viny". Rozhodujícím iniciátorem byl tehdejší československý prezident Dr. Edvard Beneš. „Prezident Beneš se nechal vést pocitem odplaty za rozbití československého státu, který ovšem nerozbili sudetští Němci, nýbrž jehož rozpad byl podmíněn rozpadem versailleského systému a ústupností západních mocností vůči Hitlerově agresivitě."
(Deutschland-Union-Dienst č. 44, ze 7. 11. 1978)
Tschechen beginnen Unrecht der Vertreibung einzusehen
(GNK) Sogar unter den Kommunisten in der Tschechoslowakei setzt sich immer mehr die Erkenntnis durch, daß die gewaltsame Vertreibung der Sudetendeutschen, bei der nach 1945 rund drei Millionen Menschen ihre Heimat und viele zigtausende sogar ihr Leben verloren, ein gewaltsamer Unrechtsakt war. Mit dieser Feststellung überraschte der in Frankreich im Exil lebende tschechische Publizist Pavel Tigrid die Teilnehmer einer Tagung der Akademie für Politik und Zeitgeschehen der Hanns-Seidel-Stiftung.
Weil die Stiftung mitteilte, wies Tigrid darauf hin, daß die tschechoslowakischen Kommunisten zwar offiziell immer noch ihre Schuld verneinen, es aber intern bereits Eingeständnisse gäbe. Dies sei aus den „Thesen zur Aussiedlung der tschechoslowakischen Deutschen" zu entnehmen, die ein nahmhafter slowakischer Historiker, der in der kommunistischen Partei des Landes eine „hohe Position" einnehme, unter dem Pseudonym „Danubius" verfaßt habe. In diesen Thesen heiße es:
„Der Transfer der tschechoslowakischen Deutschen ist . . . offenes, gemiedenes und peinlich interpretiertes Problem geblieben". Die Vertreibung sei im Geiste der „Kollektivschuld" verwirklicht worden. Entscheidender Initiator sei der damalige tschechoslowakische Präsident Dr. Eduard Beneš gewesen. „Präsident Beneš ließ sich vom Gefühl der Revanche für die Zerschlagung des tschechoslowakischen Staates leiten, den allerdings nicht die Sudetendeutschen zerschlagen hatten, sondern dessen Zerfall von der Auflösung des Versailler Systems und vom Zurückweichen der Westmächte vor Hitlers Aggressivität bedingt war."
(Deutschland-Union-Dienst Nr. 44, vom 7. 11. 1978)
Poznámky k setkání krajanů
Znovu a znovu slýchám: „Setkání krajanů – ále, vždyť já tam už nikoho neznám" – nebo, zvlášť od mladší generace: „Stejně tam nikoho nepotkám." Někteří říkají: „Nikoho jsem nepotkal." A pak jim vyprávím, kdo tam vlastně byl. „Ne, toho jsem neviděl, tu bych přece tak ráda viděla, kde jen byla?"
Na setkání přichází mnoho návštěvníků, posadí se někam a čekají, až je někdo osloví. Leckterá tvář se jim sice zdá povědomá, ale nezeptají se. Proč vlastně? Tak leckdy promeškají setkání s milým přítelem nebo sousedem. A i kdybychom se jednou zeptali zbytečně, nic se přece neděje – ten, koho se zeptáme, se na nás jistě nebude zlobit. Vždyť se scházíme proto, abychom se znovu viděli, a tak musíme udělat vše potřebné, abychom se také navzájem poznali. Já se také nestydím chodit se jmenovkou. Od našeho vyhnání uplynulo přes 30 let a i já jsem se za tu dobu změnila. Na konferencích se takové jmenovky považují za samozřejmost – proč by tomu tak nemělo být i na setkáních krajanů? Ženy si mohou zároveň připsat své rodné jméno a jako doplněk uvést i rodnou obec – to jistě není na škodu.
Bemerkungen zum Heimattreffen
Immer wieder höre ich: „Heimattreffen — ach weißt, ich kenne ja niemanden mehr" — oder, besonders von der jüngeren Generation: „Ich treffe ja doch niemanden". Manche sagen: „Ich habe niemanden getroffen". Und dann erzähle ich wer dort war. „Nein, den hab ich nicht gesehn, die hätt' ich doch zu gerne gesehn, wo war die denn?"
Viele Besucher kommen zu den Treffen, setzen sich wohin und warten bis sie angesprochen werden. Ihnen kommt zwar manches Gesicht bekannt vor, doch sie fragen nicht. Warum eigentlich? So verpassen sie vielleicht manch lieben Freund oder Nachbarn. Und haben wir einmal umsonst gefragt, da ist es doch auch nicht schlimm. Der Gefragte ist Ihnen bestimmt nicht böse. Wir kommen doch zusammen um uns wiederzusehen, also müssen wir auch alles Notwendige tun, um uns wiederzuerkennen. Ich geniere mich auch nicht mit einem Namensschild herumzulaufen. Da mehr als 30 Jahre seit unserer
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Moje cesta do minulosti
Třicet let jsme se bránili myšlence navštívit starou vlast, bránili jsme se tomu nutkání, té touze, až jsme se letos přece jen rozhodli vydat se na místa svého dětství a mládí. Chtěli jsme především ukázat naši vlast synovi, který se narodil zde v Německu.
Po několikatýdenních přípravách (pas, vízum atd.) jsme se 25. 8. 1978 ráno v půl páté vydali na cestu autem. Naplánovali jsme si tři dny a mysleli jsme si, že to bude stačit. Když se dnes ohlédnu zpět, musím konstatovat, že času bylo přece jen příliš málo na to, abychom všechno viděli a vstřebali. Mnoho známých míst jsme museli pro nedostatek času vynechat a mnohé cesty jsme nemohli projít, ačkoli bychom to tak rádi udělali. Ztěžovalo to ještě to, že můj muž pochází z Bečova nad Teplou, kde se také chtěl trochu zdržet.
Teď jsem trochu odbočila, ale budu dál vyprávět o naší cestě. V Bamberku jsme odbočili z dálnice. Odtud jsme pokračovali po rychlostní silnici svižně dál až do Arzbergu a už po několika minutách jsme dorazili do Schirndingu, na hraniční přechod do ČSSR, kam jsme přijeli kolem deváté hodiny. Odbavení na německém celním úřadě proběhlo rychle. Ale když jsme se blížili k československé pohraniční stanici, viděli jsme už zdálky frontu aut a bylo jasné, že se musíme obrnit trpělivostí. Každou čtvrthodinu jsme popojeli o pár metrů. Vlevo i vpravo od silnice byly zátarasy, strážní věže a vojáci se strážními psy hlídkovali podél hranice. Po asi hodině a půl čekání jsme přišli na řadu a po obvyklých formalitách (prohlídka, směna peněz atd.) jsme mohli hranici přejet. Projeli jsme kolem nové přehrady a po krátké jízdě jsme dorazili do starého bývalého říšského města Chebu. Odtud jsme pokračovali po nově vybudované objízdné silnici směrem na Sokolov, kde jsme se museli přihlásit. V dálce nás zdravily věže Chlumu svaté Maří, který bychom vlastně měli také navštívit. Protože jsme nenašli vhodný podnik k obědu, jeli jsme dál směrem na Karlovy Vary až k odbočce na Loket. Se zatajeným dechem a plná očekávání jsem vstřebávala známé okolí. Vtom jsem najednou zahlédla úplně vzadu na obzoru starý hrad Loket a tento pohled stačil k tomu, aby mi vhrkly slzy do očí. Po krátké polední přestávce ve „Weißes Rößl" (U bílého koníčka), kde jsme se mohli slušně naobědvat, a po krátké procházce Lokte jsme pokračovali v jízdě přes Sokolovsko směrem na Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Jak jsem se těšila na chvíli, kdy znovu uvidím naši milovanou vlast, a jak jsem byla zklamaná, že tam najdu všechno úplně jinak, než jak jsme to opustili před třiceti lety. Krásné chvíle dětství a mládí mi jako ve filmu táhly myslí. Navzdory cizím lidem, jazyku a mnoha dalším změnám to přesto byl zážitek.
Moje první cesta vedla na hřbitov, kde jsem hledala hrob svých rodičů a ještě jsem ho našla, stejně jako poslední místo odpočinku svých prarodičů Hahnových, které tam také ještě bylo. Naše cesta na hřbitov vedla kolem staré školy ke vchodu u hrobařova domku, protože kostelní schodiště je zcela zchátralé a už neschůdné. Farní kostel byl celý v lešení, právě se opravovala střecha. Všude kolem bylo ohrazeno, takže jsme do kostela nemohli vstoupit.
Moje další cesta vedla do Nového Města, kde jsem prožila tolik šťastných let. V děkanském domě je zase mateřská školka. Tato řada domů je ještě úplně zachovaná – i když velmi zanedbaná. Na druhé straně ale některé domy chybí, stojí už jen dům kupce Schröcka na rohu. Také náměstí je velmi změněné. Především naše krásná radnice leží v troskách. Prý se má znovu postavit. Domy na straně radnice tam všechny ještě jsou. Naproti tomu na druhé straně jsou všechny domy zbourané a na jejich místě stojí prodejny v bungalovovém stylu. Nový Horní Slavkov kolem Schödelhofu, kde bydlí asi 4000 lidí, působí úplně cize.
V Lesnické ulici stojí několik velmi hezkých montovaných domů. Velmi dobře zachovaný je Ottův dům. V Lesnické ulici jsem také navštívila paní Selingovou, tetu svého bývalého snoubence, která měla z návštěvy velkou radost.
Nejvíc se ovšem změnilo okolí, totiž především les. Když člověk stojí například u hřbitova u zvonice a dívá se směrem ke Stellerlwaldu a Kiefernspitz, teprve tam si uvědomí, kolik let uplynulo. Les se za těch třicet let změnil nejvíc.
Silnice do Lesné teď vede přes Kaunitz a Velký rybník (kde stojí pár malých továren).
Jeden den jsme strávili v Karlových Varech. Vřídlo má novou halu, celou z mramoru. Na Meinlově rohu stojí velký nový hotel. V Karlových Varech jsme byli zrovna v sobotu. Člověk měl pocit, že je v německém městě, protože tam bylo na nákupech mnoho německých obyvatel NDR. Přijel také zvláštní vlak z Lipska s 350 osobami.
Neděli jsme strávili u sourozenců mého švagra poblíž Plzně, také Němců, kteří byli tehdy nasazeni jako nucení pracovníci v zemědělství a kvůli vysokému věku pak už zůstali. Cesta tam vedla přes opuštěné chebské vesnice, kde jsou už jen kolchozy. I v tuto neděli se na polích pilně pracovalo a sklízela se úroda.
Udělali jsme si krátkou zajížďku do Čisté (Lauterbach). Z tohoto města nezůstal ani kámen. Všechno srovnáno se zemí a úplně zarostlé a zpustlé.
Náš syn byl velmi ohromen krásnou krajinou naší vlasti, zvlášť krásné lesy se mu moc líbily. I když teď bydlíme daleko od vlasti, tato země nám navždy zůstane milá a drahá a bude navěky žít v naší vzpomínce.
V pondělí ráno jsme se vydali zpět na cestu domů. Tím skončil i náš výlet do minulosti.
Annl Zimmerhackl
Meine Reise in die Vergangenheit
30 Jahre haben wir uns gewehrt, die alte Heimat zu besuchen, gewehrt gegen den Drang, die Sehnsucht, bis wir uns dieses Jahr doch entschlossen, einmal die Stätten unserer Kindheit und Jugend aufzusuchen. Vor allen Dingen wollten wir unserem hier in Deutschland geborenen Sohn einmal unsere Heimat zeigen.
Nach wochenlangen Vorbereitungen (Paß, Visum usw.) traten wir am 25. 8. 1978 morgens um 1/2 5 Uhr die Fahrt mit dem Auto an. Drei Tage hatten wir eingeplant und wir meinten, das würde genügen. Rückblickend muß ich feststellen, daß die Zeit viel zu kurz war, um alles zu sehen und aufzunehmen. Viele vertraute Plätze mußten wir aus Zeitmangel auslassen und viele Wege konnten nicht gegangen werden, und doch hätten wir es so gerne getan. Erschwerend kam noch hinzu, daß mein Mann aus Petschau stammt, der ja nun auch dort etwas verweilen wollte.
Nun bin ich abgeschweift, und ich will weiter über unsere Fahrt berichten. In Bamberg zweigten wir von der Autobahn ab. Von dort ging es auf einer Schnellstraße zügig weiter bis Arzberg und bereits nach wenigen Minuten erreichten wir Schirnding, den Grenzübergang zur ČSSR, wo wir gegen 9.00 Uhr eintrafen. Die Abfertigung am deutschen Zollamt ging schnell vonstatten. Doch als wir uns der tschechischen Grenzstation näherten, sahen wir schon von weitem eine Autoschlange und es hieß, sich in Geduld zu fassen. Jede Viertelstunde ging es einige Meter vorwärts. Links und rechts der Straße befinden sich Sperrzäune, Wachtürme und Soldaten gingen mit Wachhunden an der Grenze entlang. Nach ca. 1 1/2 Stunden Wartezeit waren wir an der Reihe und nach den üblichen Formalitäten (Durchsuchung, Geldumtausch usw.) konnten wir die Grenze passieren. Wir fuhren am neuen Stausee vorbei und erreichten nach kurzer Fahrt die alte ehemalige Reichsstadt Eger. Von dort ging es auf einer neuerbauten Umgehungsstraße Richtung Falkenau, wo wir uns anmelden mußten. In der Ferne grüßten die Türme von Maria Kulm, das man eigentlich auch besuchen sollte. Da wir kein passendes Lokal für das Mittagessen fanden, fuhren wir weiter Richtung Karlsbad bis zur Abzweigung nach Elbogen. Gespannt und voller Erwartung nahm ich die vertraute Umgebung in mir auf. Da, auf einmal erblickte ich ganz hinten am Horizont schon die alte Burg Elbogen und dieser Anblick genügte schon, mir die Tränen in die Augen zu treiben. Nach kurzer Mittagsrast im „Weißen Rößl", wo wir ein anständiges Mittagessen einnehmen konnten, und nach kurzem Rundgang in Elbogen setzten wir unsere Fahrt durchs Zechtal Richtung Schlaggenwald fort.
Wie freute ich mich auf den Augenblick unsere geliebte Heimat wiederzusehen, und wie war ich enttäuscht alles ganz anders vorzufinden, wie wir es vor 30 Jahren verlassen haben. Die schönen Stunden der Kindheit und Jugendzeit zogen wie in einem Film im Geiste vorüber. Trotz fremder Menschen und Sprache und sonstiger zahlreichen Veränderungen war es trotzdem ein Erlebnis.
Der erste Gang führte mich auf den Friedhof, wo ich das Grab meiner Eltern suchte und noch vorfand, ebenso die letzte Ruhestätte meiner Hahn-Großeltern, die auch noch vorhanden war. Unser Weg auf den Friedhof führte an der alten Schule vorbei zum Eingang beim Totengräber-Häuschen, denn die Kirchstaffel ist total verfallen und nicht mehr begehbar. Die Pfarrkirche war ganz eingerüstet, man war eben dabei das Dach zu erneuern. Es war ringsum alles abgesperrt, so daß wir die Kirche nicht betreten konnten.
Mein nächster Gang führte mich in die Neustadt, wo ich so viele glückliche Jahre verbrachte. Im Dechant-Haus ist wieder der Kindergarten. Diese Häuserreihe ist noch vollkommen — wenn auch sehr verwahrlost — vorhanden. Doch auf der anderen Seite fehlen einige Häuser, nur das Schröck-Kaufmann-Haus am Eck steht noch. Auch der Marktplatz ist sehr verändert. Vor allem liegt unser schönes Rathaus in Schutt und Asche. Angeblich soll es wieder aufgebaut werden. Die Häuser an der Rathausseite sind alle noch da. Hingegen auf der anderen Seite sind sämtliche Häuser weggerissen und an dessen Stelle stehen Verkaufsläden im Bungalowstil. Das neue Schlaggenwald um den Schödelhof, wo ca. 4000 Menschen wohnen, mutet einem ganz fremd an.
In der Leßnitzgasse stehen einige sehr schöne Fertighäuser. Sehr gut erhalten ist das Otto-Haus. In der Leßnitzgasse besuchte ich auch Frau Seling, die Tante meines früheren Verlobten, die sich über den Besuch sehr freute.
Am meisten verändert hat sich natürlich die Umgebung, d. h. vor allen Dingen der Wald. Wenn man z. B. am Friedhof beim Glockenturm steht und nach dem Stellerlwald und der Kiefernspitz schaut, merkt man erst wie viele Jahre vergangen sind. Der Wald hat sich in den 30 Jahren am meisten verändert.
Die Straße nach Leßnitz führt jetzt über den Kaunitz, Großen Teich (wo ein paar kleine Fabriken stehen).
Einen Tag verbrachten wir in Karlsbad. Der Sprudel hat eine neue Halle, alles aus Marmor. Am Meinl-Eck steht ein großes neues Hotel. Wir weilten an einem Samstag in Karlsbad. Man meinte, in einer deutschen Stadt zu sein, da viele deutsche Bewohner der DDR dort zum Einkauf waren. Auch ein Sonderzug aus Leipzig mit 350 Personen war eingetroffen.
Den Sonntag verbrachten wir bei den Geschwistern meines Schwagers in der Nähe von Pilsen, auch Deutsche, die szt. in der Landwirtschaft als Zwangsarbeiter eingesetzt waren und aus Altersgründen dann drinn geblieben sind. Die Fahrt dorthin führte durch verlassene egerländer Dörfer, wo nur noch Kolchosen vorhanden sind. Selbst an diesem Sonntag wurde auf den Feldern eifrigst gearbeitet und die Ernte eingebracht.
Einen kurzen Abstecher machten wir nach Lauterbach. Von dieser Stadt ist kein Stein mehr vorhanden. Alles dem Erdboden gleichgemacht und total verwachsen und verwildert.
Unser Sohn war sehr beeindruckt von der schönen Landschaft unserer Heimat, vor allem die schönen Wälder haben ihm sehr gefallen. Wenn wir auch fern der Heimat jetzt wohnen, so wird uns dieses Land immer lieb und teuer bleiben und in unserer Erinnerung ewig vorhanden sein.
Am Montagmorgen traten wir wieder die Heimreise an. Damit endete auch unser Ausflug in die Vergangenheit.
Annl Zimmerhackl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.