Milí krajané!
Za mnoho vánočních přání a přání do nového roku, která mi poslala řada krajanů, bych vám touto cestou rád poděkoval. Nesmírně mě to potěšilo a dodává mi to odvahu Heimatbrief dál vytvářet. Kéž i toto číslo přinese hodně radosti. Znovu a znovu mě ujišťujete, že velmi mnozí na tento malý sešitek čekají, aby se díky němu alespoň na chvíli cítili doma, aby mohli setrvat v kraji, odkud nás vyhnali. Doufám jen, že vás, milí odběratelé Heimatbriefu, nebudu muset úplně náhle nechat na holičkách, protože můj zdravotní stav není nejlepší.
Zvláště bych chtěl poděkovat všem, kdo tak štědře přispěli na další vydávání našeho Heimatbriefu. Milí krajané, bez této pomoci bych Heimatbrief za dosavadní cenu už nedokázal rozesílat. Poštovné totiž neustále roste.
Srdečné díky patří i krajanům, kteří nám pomáhají utvářet náš Heimatbrief svými pěknými příspěvky.
Kdo z nás čtenářů, komu bylo dopřáno kdysi v Horním Slavkově (Schlaggenwald) zažít krásný zvyk naší „fašany", neprožil v duchu uplynulé masopustní týdny znovu? Kdo si nevzpomněl, jak jako „maškara" obcházel jednu hospodu za druhou? Jak nádherný byl ten ruch při toulání se a „prohlížení masek" tenkrát doma, krásné plesy v sále „U Vola" a útulné šibřinky v sálku „Města Vídně" nebo „Stotz", jak jsme té hospodě říkali. Dnes je tento starý zvyk pryč. Chození po maskách vyhaslo. V dnešním Horním Slavkově už nic takového neexistuje. Lidé tam kulturně zchudli. Žádný spolkový život už tam není. Jen v nás vyhnaných z těch měst zůstalo všechno živé a bdělé a znovu a znovu nás myšlenky vracejí zpět, abychom si znovu prožili všechno to krásné, co doma bývalo.
Se stoupajícím sluncem se dny znatelně prodlužují, tmu jsme překonali. My – a kolik nás ještě je –, kdo si vzpomínáme na „domov", který nás všechny po dlouhá desetiletí v cizině provázel a který z naší mysli nelze vytěsnit.
Znovu jsou tu Velikonoce! Ale kde jsou naše staré zvyky? Žádná řehtačka neduní, žádná dělová rána nezahřmí a ani vzkříšení už nikdo neslaví. Zaniklo to tak, jako naše domovina.
Bolestně se nás dotýkají změny, k nimž v naší staré domovině dochází. Sdělují nám je fotografie, které pořídila řada krajanů při návštěvě domova. Ti pak často ujišťují, že už tam nikdy nepojedou, protože bolest nad zničením kdysi kvetoucích krajů je nesnesitelná. K čemu je ukazovat dnešní podobu tohoto kraje našim dětem, které tam spatří jen kolchozy a nemají už šanci vidět starý selský dvůr s jeho pěkným vybavením, upravenými zahradami a čistým dvorem. Musí z dnešní zpustlosti usuzovat na nás samotné. Ne, takový obraz by se naší mladé generaci ukazovat neměl. Odcizení se tím ovšem stává čím dál zřetelnějším.
Ale jaký úspěch přineslo vyhánějícím vyhnání z domoviny, kterou kdysi zkultivovali naši předkové? Medvědí tlapa silného bratra z východu leží velmi těžce. Nejenže diktuje veškerý hospodářský život tohoto národa a připravuje ho o užitek z jeho vlastní práce, dnes jsou Češi nesvobodnější, než kdy byli. Dokázaly to tanky silného ochránce, které se na jaře 1969 valily Prahou. Nyní pociťují i oni, jaké to je, když o všem rozhoduje cizí panství.
Žili jsme 20 let pod nadvládou Čechů. Nejeden Čech si jistě vzpomene na dobu, kdy s námi žil pospolu. Už dnes leckterý český komunista smýšlí o našem vyhnání jinak a přiznává, že to byl velký omyl. Ale teď už pro ně žádná zvláštní polka nehraje. Žádné hýčkání, jaké kdysi zažívali od Francie nebo jiných západních států. Ruský národ má navíc ještě nevyrovnaný účet z let 1917, kdy prý s carským státním pokladem zmizela pryč československá legie. Nyní se diktuje, co se musí vyrábět a co velký bratr na východě potřebuje. Odměna za to není přiměřená.
Liebe Landsleute!
Für die vielen Weihnachtsgrüße und guten Wünsche für das Neue Jahr, die mir zahlreiche Landsleute geschickt haben, bedanke ich mich auf diesem Wege. Es freute mich außerordentlich und gibt mir Mut, weiter den HB zu erstellen. Möge auch der jetzige wieder recht viele Freude bringen. Immer wieder wird mir versichert, daß sehr viele auf dieses kleine Blättchen warten, um sich dann wieder ein bißchen daheim zu fühlen, daheim in dem Gebiet zu verweilen, aus dem man uns vertrieben hat. Ich hoffe nur, daß ich Euch, liebe Heimatbriefbezieher, nicht einmal ganz plötzlich im Stich lassen muß, denn mein Gesundheitszustand ist nicht der beste.
Besonders möchte ich allen Dank sagen, die so reichlich für den Fortbestand unseres Heimatbriefes gespendet haben. Liebe Landsleute, ohne diese Hilfe kann ich den Heimatbrief nicht mehr zum jetzigen Preis zum Versand bringen. Die Postgebühren steigen unentwegt.
Ein herzliches Dankeschön möchte ich den Landsleuten sagen, die unseren Heimatbrief mit ihren schönen Beiträgen gestalten helfen.
Wer von uns Lesern, der noch den schönen Brauch unserer „Fosnat" einst in Schlaggenwald erleben durfte, hat nicht in den vergangenen Faschingswochen im Geist diese Zeit durchleben lassen. Wer hat nicht daran gedacht, wie er als „Maschkerer" die Gastwirtschaften durchstreifte. Wie herrlich war das Getümmel des Herumziehens und des „Maschkerer-Schauens" einst daheim, die schönen Bälle im „Ochsen-Saal" und die gemütlichen Kränzchen im Sälchen der „Stadt Wien" oder „Stotz" wie wir diese Gaststätte nannten. Nun ist dieser alte Brauch verschwunden. Erloschen ist das „Maschkerngehn". Im heutigen „Horní Slavkov" gibt es so etwas nicht mehr. Die Menschen sind dort an Kultur arm geworden. Ein Vereinsleben gibt es nicht mehr. Nur in uns Vertriebenen aus diesen Städten ist alles noch wach und lebendig geblieben, und läßt die Gedanken immer wieder zurückkeilen und alles nacherleben, was es an Schönem daheim gegeben hat.
Nun werden die Tage mit dem Höhersteigen der Sonne erheblich länger, die Dunkelheit haben wir überwunden. Wir, wie viele sind es noch, die sich an die „Heimat" erinnern, die uns alle in den vielen Jahrzehnten in der Fremde begleitet haben, und die aus dem vielen Gedankengut nicht wegzudenken sind.
Wieder ist es Ostern! Aber wo sind unsere alten Bräuche? Keine Schlüsselbüchse kracht, kein Böllerschuß grollt und eine Auferstehungsfeier erlebt man auch nicht mehr. Es versank so, wie unsere Heimat.
Schmerzlich berühren uns die Veränderungen, die in der alten Heimat geschehen. Sie werden uns durch Bilder vermittelt, die von vielen Landsleuten dort aufgenommen wurden, die sie bei einem Besuch daheim machten. Die oft beteuern nie wieder dorthin zu gehen, weil der Schmerz über die Zerstörung der einst blühenden Gaue unerträglich ist. Was nützt es, diese jetzige Gegend unseren Kindern zu zeigen, die nur Kolchosenbetriebe zu sehen bekommen, die den alten Bauernhof mit seinen schönen Einrichtungen, den gepflegten Gärten und den reinen Hofraum nicht mehr sehen können. Sie müssen von der jetzigen Liederlichkeit auf uns selbst schließen. Nein, so ein Bild sollte man unseren jugendlichen Nachkommen nicht vorweisen. Natürlich wird so die Entfremdung immer deutlicher.
Aber welchen Erfolg hat die Vertreibung aus der von unseren Ahnen kultivierten einstigen Heimat den Vertreibern gebracht? Die Bärenpranke des starken Bruders aus dem Osten liegt sehr schwer auf. Nicht nur, daß sie das gesamte Wirtschaftsleben dieses Volkes diktiert und sie allen Nutzen ihrer Arbeit schädigt, heute sind die Tschechen unfreier als sie es jemals waren. Das bewiesen die Panzer des starken Schutzherren, die 1969 im Frühling durch Prag rollten. Nun spüren sie es auch, wie es sich lebt, wenn eine Fremdherrschaft darüber bestimmt.
Wir haben 20 Jahre unter der Herrschaft der Tschechen gelebt. Es wird so mancher Tscheche an die Zeit denken, in der er mit uns zusammengelebt hat. Schon heute denkt mancher tschechische Kommunist anders über unsere Vertreibung und gesteht, daß dies ein großer Fehler gewesen ist. Aber jetzt gibt es keine extra Polka mehr für sie. Keine Verhätschelung wie sie dies einst von Frankreich oder anderen westlichen Staaten erfahren haben. Das russische Volk hat auch noch eine unbeglichene Rechnung aus den Jahren 1917, als die tschechische Legion mit dem zaristischen Staatsschatz auf und davon sein soll. Nun wird diktiert was erzeugt werden muß und was der große Bruder im Osten braucht. Die Vergütung ist nicht angemessen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.