Milí krajané!

Za mnoho vánočních přání a přání do nového roku, která mi poslala řada krajanů, bych vám touto cestou rád poděkoval. Nesmírně mě to potěšilo a dodává mi to odvahu Heimatbrief dál vytvářet. Kéž i toto číslo přinese hodně radosti. Znovu a znovu mě ujišťujete, že velmi mnozí na tento malý sešitek čekají, aby se díky němu alespoň na chvíli cítili doma, aby mohli setrvat v kraji, odkud nás vyhnali. Doufám jen, že vás, milí odběratelé Heimatbriefu, nebudu muset úplně náhle nechat na holičkách, protože můj zdravotní stav není nejlepší.

Zvláště bych chtěl poděkovat všem, kdo tak štědře přispěli na další vydávání našeho Heimatbriefu. Milí krajané, bez této pomoci bych Heimatbrief za dosavadní cenu už nedokázal rozesílat. Poštovné totiž neustále roste.

Srdečné díky patří i krajanům, kteří nám pomáhají utvářet náš Heimatbrief svými pěknými příspěvky.

Kdo z nás čtenářů, komu bylo dopřáno kdysi v Horním Slavkově (Schlaggenwald) zažít krásný zvyk naší „fašany", neprožil v duchu uplynulé masopustní týdny znovu? Kdo si nevzpomněl, jak jako „maškara" obcházel jednu hospodu za druhou? Jak nádherný byl ten ruch při toulání se a „prohlížení masek" tenkrát doma, krásné plesy v sále „U Vola" a útulné šibřinky v sálku „Města Vídně" nebo „Stotz", jak jsme té hospodě říkali. Dnes je tento starý zvyk pryč. Chození po maskách vyhaslo. V dnešním Horním Slavkově už nic takového neexistuje. Lidé tam kulturně zchudli. Žádný spolkový život už tam není. Jen v nás vyhnaných z těch měst zůstalo všechno živé a bdělé a znovu a znovu nás myšlenky vracejí zpět, abychom si znovu prožili všechno to krásné, co doma bývalo.

Se stoupajícím sluncem se dny znatelně prodlužují, tmu jsme překonali. My – a kolik nás ještě je –, kdo si vzpomínáme na „domov", který nás všechny po dlouhá desetiletí v cizině provázel a který z naší mysli nelze vytěsnit.

Znovu jsou tu Velikonoce! Ale kde jsou naše staré zvyky? Žádná řehtačka neduní, žádná dělová rána nezahřmí a ani vzkříšení už nikdo neslaví. Zaniklo to tak, jako naše domovina.

Bolestně se nás dotýkají změny, k nimž v naší staré domovině dochází. Sdělují nám je fotografie, které pořídila řada krajanů při návštěvě domova. Ti pak často ujišťují, že už tam nikdy nepojedou, protože bolest nad zničením kdysi kvetoucích krajů je nesnesitelná. K čemu je ukazovat dnešní podobu tohoto kraje našim dětem, které tam spatří jen kolchozy a nemají už šanci vidět starý selský dvůr s jeho pěkným vybavením, upravenými zahradami a čistým dvorem. Musí z dnešní zpustlosti usuzovat na nás samotné. Ne, takový obraz by se naší mladé generaci ukazovat neměl. Odcizení se tím ovšem stává čím dál zřetelnějším.

Ale jaký úspěch přineslo vyhánějícím vyhnání z domoviny, kterou kdysi zkultivovali naši předkové? Medvědí tlapa silného bratra z východu leží velmi těžce. Nejenže diktuje veškerý hospodářský život tohoto národa a připravuje ho o užitek z jeho vlastní práce, dnes jsou Češi nesvobodnější, než kdy byli. Dokázaly to tanky silného ochránce, které se na jaře 1969 valily Prahou. Nyní pociťují i oni, jaké to je, když o všem rozhoduje cizí panství.

Žili jsme 20 let pod nadvládou Čechů. Nejeden Čech si jistě vzpomene na dobu, kdy s námi žil pospolu. Už dnes leckterý český komunista smýšlí o našem vyhnání jinak a přiznává, že to byl velký omyl. Ale teď už pro ně žádná zvláštní polka nehraje. Žádné hýčkání, jaké kdysi zažívali od Francie nebo jiných západních států. Ruský národ má navíc ještě nevyrovnaný účet z let 1917, kdy prý s carským státním pokladem zmizela pryč československá legie. Nyní se diktuje, co se musí vyrábět a co velký bratr na východě potřebuje. Odměna za to není přiměřená.