Právo a důstojnost člověka

Americký hraný film „Holocaust" vyvolal v německé veřejnosti prudkou diskusi. Tím, že se omezuje na jeden aspekt německých dějin, totiž na vyhlazování Židů v hitlerovském Německu, ovšem pomíjí skutečně zásadní otázku: jak lze v budoucnu prostřednictvím mezinárodních smluv chránit právo a důstojnost člověka.

Debata o nacionálněsocialistických zločinech na Židech mohla být podnětem k tomu, aby se lidé zabývali otázkou porušování lidských práv obecně. Vraždou Židů v takzvaných vyhlazovacích táborech dal Hitler obzvlášť do očí bijící příklad zneuctění práv a důstojnosti člověka. Od konce druhé světové války, kdy vyšly najevo zločiny na Židech, probíhá celosvětová diskuse o osudu Židů ve Třetí říši, která je mnohdy zneužívána k politickým účelům. Německá veřejnost se této diskusi nevyhýbala, naopak vynaložila veškeré úsilí, aby se s tím, co se stalo, podle nejlepšího vědomí a svědomí vyrovnala.

V průběhu sporů kolem filmu „Holocaust" zazněly hlasy, které žádaly, aby se otázka porušování lidských práv projednávala i v souvislosti s vyhnáním 14 milionů Němců. Místo aby jim bylo nasloucháno, byli ti, kdo to vyslovili, odmítáni s argumentem, že vyhlazení Židů a vyhnání Němců spolu nemají nic společného. V tom je velký omyl, neboť vyhlazení Židů i vyhnání pramení ze stejného zdroje – z pohrdání lidskými právy ze strany totalitních systémů.

Systém, pro nějž znamená stát vše, zatímco život, právo a důstojnost jednotlivce neznamenají nic, je zločinný, ať už se skrývá pod jakoukoli ideologickou nálepkou. Východní a sudetští Němci se stali stejnou obětí takového systému – vyvlastněním svého majetku a vyhnáním z domova – jako Židé svým zbavením práv a vyhlazením. Právě proto se u vyhnaných vyvinul a zachoval silnější smysl pro právo, než je tomu u průměru veřejnosti. Mají proto i větší pochopení pro bezpráví, které bylo spácháno na Židech, neboť sami museli vytrpět totéž.

(z WEST und OST, 6. února 1979)