4. březen 1919 – oběť, kterou nám ukládá povinnost
Před 60 lety, 4. března 1919, zemřelo v ulicích sudetoněmeckých měst v krupobití kulek z pušek českých vojáků 54 žen a mužů, mladých i starých, stovky dalších byly zraněny. Byly to první oběti ve střední Evropě, které přišly o život a zdraví jen proto, že se pokojně dožadovaly práva na sebeurčení. Je tedy jen správné a spravedlivé si tento den znovu a znovu připomínat – den, kdy se téměř čtyři miliony lidí ocitly, dá se říci ze dne na den, bez politických práv. Toto zaseté símě přineslo strašnou úrodu. Nad Evropou a světem se rozhostilo utrpení a bída. Vyhnání z domova a rozdělení Německa jen zpečetily řadu do očí bijících porušení práva na sebeurčení, které je součástí lidských práv. Přes Helsinky a Bělehrad se dodnes tento začarovaný kruh sotva podařilo prolomit, a to nemohou zastřít ani sebekrásněji znějící rezoluce a prohlášení Organizace spojených národů.
Smrtící salvy ze 4. března 1919 tedy nejsou jen krvavým mementem pro sudetské Němce – je třeba, aby na ně brala ohled i přítomnost a budoucnost.
V pevné důvěře ve 14 bodů amerického prezidenta Wilsona, v nichž je zakotveno i právo na sebeurčení, vyšlo tehdy německé obyvatelstvo mezi Šumavou, Krušnými horami a Krkonošemi do ulic; ve Vídni se toho dne sešla Německo-rakouská národní rada. Češi, kteří německé oblasti Koruny české drželi protiprávně obsazené již od konce roku 1918, znemožnili sudetským Němcům účast v předchozích volbách. Proto vyzvaly politické strany Čech a Moravy, v čele se sociálně demokratickou stranou, ke generální stávce a pokojným demonstracím. Češi odpověděli brutálním použitím zbraní a po podpisu mírové smlouvy ze Saint-Germain, uzavřené 10. září 1919, pošlapali vůči Němcům právě to právo na sebeurčení, které si sami nárokovali.
Evropa, naplněná „duchem křesťanství a humanity", přešla přes mrtvé a osud milionů lidí jen s pokrčením ramen.
Příčinou nebylo ani tak nepřátelství, jako spíše neinformovanost odpovědných politiků – okolnost, která nakonec roku 1945 vedla k vyhnání a zatracení sudetských Němců, na něž bylo svaleno „zničení" Československa, ba dokonce i sama válka.
Mezitím bylo z mocenských důvodů přiznáno právo na sebeurčení v Africe i jinde i malým národům, tak i Palestincům v listopadu 1974 rezolucí Organizace spojených národů. Jen německému národu a zvláště vyhnancům z domova je toto základní lidské právo upíráno. Přesto právo musí zůstat právem, i když bylo porušeno v letech 1919 a 1945. Sudetoněmecký landsmanšaft na to upozornil v petici adresované Organizaci spojených národů a její Komisi pro lidská práva. I nadále bude pro tuto národní skupinu požadovat právo na sebeurčení a bude pozvedat hlas proti jeho porušování, ať k němu dojde kdekoli. To je a zůstává jeho nejpřednějším posláním a úkolem, dokud se ve světě bude porušovat lidská práva jako celek i v jednotlivostech.
Volker H. Schmied
Všem krajanům přeji
radostné velikonoční svátky
Vydavatel „Slavkovského domovského dopisu" Váš RICHARD BRUMMEISSL
4. März 1919 Ein verpflichtendes Opfer
Vor 60 Jahren, am 4. März 1919, starben auf den Straßen sudetendeutscher Städte 54 Frauen und Männer, junge und alte, im Kugelhagel tschechischer Gewehre, Hunderte wurden verletzt. Es waren die ersten Opfer in Mitteleuropa, die Leben und Gesundheit verloren, weil sie friedlich für das Recht auf Selbstbestimmung demonstrierten. So ist es nur recht und billig, diesen Tag immer wieder in Erinnerung zu rufen, einen Tag, an dem — man kann sagen über Nacht — fast vier Millionen Menschen politisch rechtlos geworden sind. Diese Saat ging schrecklich auf. Leid und Elend kamen über Europa und die Welt. Heimatvertreibung und Deutschlands Teilung zementierten die Reihe der eklatanten Verstöße gegen das Selbstbestimmungsrecht als Teil unserer Menschenrechte. Trotz Helsinki und Belgrad konnte dieser Teufelskreis bis heute kaum durchbrochen werden, darüber können auch noch so wohlklingende Resolutionen und Erklärungen der Vereinten Nationen nicht hinwegtäuschen.
So sind die tödlichen Salven des 4. März 1919 nicht nur für die Sudetendeutschen ein blutiges Menetekel, das in Gegenwart und Zukunft gehört werden muß.
Im festen Vertrauen auf die 14 Punkte des amerikanischen Präsidenten Wilson, in denen auch das Recht auf Selbstbestimmung verankert ist, war die deutsche Bevölkerung zwischen Böhmerwald, Erz- und Riesengebirge damals auf die Straße gegangen; in Wien trat an diesem Tag der Deutsch-österreichische Nationalrat zusammen. Die Tschechen, die die deutschen Gebiete des Kronlandes Böhmen bereits seit Ende 1918 widerrechtlich besetzt hielten, hatten eine Teilnahme der Sudetendeutschen an den vorausgegangenen Wahlen verhindert. Deshalb riefen die politischen Parteien Böhmens und Mährens, an der Spitze die Sozialdemokratische Partei, zum Generalstreik und zu friedlichen Demonstrationen auf. Die Tschechen antworteten mit brutaler Waffengewalt und traten nach dem Friedensvertrag von St. Germain, am 10. September 1919 unterzeichnet, das Recht auf Selbstbestimmung, das sie für sich in Anspruch nahmen, gegenüber den Deutschen mit Füßen.
Das vom „Geist des Christentums und der Humanität" erfüllte Europa ging mit einem Achselzucken über die Toten und das Schicksal von Millionen Menschen hinweg.
Kaum Feindseligkeit war dafür ursächlich, sondern ein nicht Informiertsein der verantwortlichen Politiker, ein Umstand, der schließlich 1945 zur Austreibung und Ächtung der Sudetendeutschen führte, denen die „Zerstörung" der Tschechoslowakei und sogar der Krieg in die Schuhe geschoben wurde.
Inzwischen wurde aus machtpolitischen Gründen in Afrika und sonstwo selbst kleinen Völkern das Recht auf Selbstbestimmung zuerkannt, so auch den Palästinensern im November 1974 durch eine Resolution der Vereinten Nationen. Nur dem deutschen Volk und den Heimatvertriebenen im besonderen wird dieses fundamentale Menschenrecht versagt. Doch Recht muß Recht bleiben, mag es auch 1919 und 1945 verletzt worden sein. In einer an die Vereinten Nationen und deren Menschenrechtskommission gerichteten Petition hat die Sudetendeutsche Landsmannschaft darauf hingewiesen. Sie wird auch in Zukunft für die Volksgruppe das Selbstbestimmungsrecht fordern und gegen dessen Verletzung, wo auch immer, die Stimme erheben. Dies ist und bleibt vornehmstes Anliegen und Aufgabe, solange in aller Welt gegen die Menschenrechte im gesamten wie im einzelnen verstoßen wird.
Volker H. Schmied
Allen Landsleuten wünsche ich
ein frohes Osterfest
Der Herausgeber des „Schlaggenwalder Heimatbriefes"
Euer RICHARD BRUMMEISSL
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.