4. březen 1919 – oběť, kterou nám ukládá povinnost

Před 60 lety, 4. března 1919, zemřelo v ulicích sudetoněmeckých měst v krupobití kulek z pušek českých vojáků 54 žen a mužů, mladých i starých, stovky dalších byly zraněny. Byly to první oběti ve střední Evropě, které přišly o život a zdraví jen proto, že se pokojně dožadovaly práva na sebeurčení. Je tedy jen správné a spravedlivé si tento den znovu a znovu připomínat – den, kdy se téměř čtyři miliony lidí ocitly, dá se říci ze dne na den, bez politických práv. Toto zaseté símě přineslo strašnou úrodu. Nad Evropou a světem se rozhostilo utrpení a bída. Vyhnání z domova a rozdělení Německa jen zpečetily řadu do očí bijících porušení práva na sebeurčení, které je součástí lidských práv. Přes Helsinky a Bělehrad se dodnes tento začarovaný kruh sotva podařilo prolomit, a to nemohou zastřít ani sebekrásněji znějící rezoluce a prohlášení Organizace spojených národů.

Smrtící salvy ze 4. března 1919 tedy nejsou jen krvavým mementem pro sudetské Němce – je třeba, aby na ně brala ohled i přítomnost a budoucnost.

V pevné důvěře ve 14 bodů amerického prezidenta Wilsona, v nichž je zakotveno i právo na sebeurčení, vyšlo tehdy německé obyvatelstvo mezi Šumavou, Krušnými horami a Krkonošemi do ulic; ve Vídni se toho dne sešla Německo-rakouská národní rada. Češi, kteří německé oblasti Koruny české drželi protiprávně obsazené již od konce roku 1918, znemožnili sudetským Němcům účast v předchozích volbách. Proto vyzvaly politické strany Čech a Moravy, v čele se sociálně demokratickou stranou, ke generální stávce a pokojným demonstracím. Češi odpověděli brutálním použitím zbraní a po podpisu mírové smlouvy ze Saint-Germain, uzavřené 10. září 1919, pošlapali vůči Němcům právě to právo na sebeurčení, které si sami nárokovali.

Evropa, naplněná „duchem křesťanství a humanity", přešla přes mrtvé a osud milionů lidí jen s pokrčením ramen.

Příčinou nebylo ani tak nepřátelství, jako spíše neinformovanost odpovědných politiků – okolnost, která nakonec roku 1945 vedla k vyhnání a zatracení sudetských Němců, na něž bylo svaleno „zničení" Československa, ba dokonce i sama válka.

Mezitím bylo z mocenských důvodů přiznáno právo na sebeurčení v Africe i jinde i malým národům, tak i Palestincům v listopadu 1974 rezolucí Organizace spojených národů. Jen německému národu a zvláště vyhnancům z domova je toto základní lidské právo upíráno. Přesto právo musí zůstat právem, i když bylo porušeno v letech 1919 a 1945. Sudetoněmecký landsmanšaft na to upozornil v petici adresované Organizaci spojených národů a její Komisi pro lidská práva. I nadále bude pro tuto národní skupinu požadovat právo na sebeurčení a bude pozvedat hlas proti jeho porušování, ať k němu dojde kdekoli. To je a zůstává jeho nejpřednějším posláním a úkolem, dokud se ve světě bude porušovat lidská práva jako celek i v jednotlivostech.

Volker H. Schmied

Všem krajanům přeji

radostné velikonoční svátky

Vydavatel „Slavkovského domovského dopisu" Váš RICHARD BRUMMEISSL

věta pokračuje na dalším listu ⟶