⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Je možné, že právě tato skutečnost inspirovala onoho neznámého sochaře, který vytvořil toto zajímavé a krásné sousoší, aby stále připomínalo onu tragédii.

V roce 1607 se ve městě objevila červená úplavice, která s různou intenzitou zuřila několik let. Opět bylo mnoho mrtvých a město se tak dostalo do svízelné situace.

Třetí „morová" rána postihla doly. Při velké povodni byla štola Kašpara Pluha zaplavena odvodňovacím kanálem, a protože město nemělo odborníky na odstranění této závady, klesl výnos dolu na minimum. Císař Matyáš, který měl z hornoslavkovských dolů obrovské příjmy, byl znepokojen. I on prosazoval politiku obnovy silné vlády katolické církve, a proto se rozhodl Horní Slavkov vypálit. Jako záminka posloužilo, že se město stále drží tehdy již zakázaného evangelického učení a že to je příčinou šíření moru.

Stará kronika vypráví, že sám císař Matyáš tehdy přijel do Horního Slavkova, aby na vlastní oči viděl vykonání rozsudku. Nepomohly žádné prosby o milost pro město, jimiž se snažili obměkčit jeho srdce. Ale když prý přišel prosit o milost starý horník, zubožený prací, dal se císař přesvědčit, aby své rozhodnutí změnil.

Ve skutečnosti to však bylo jinak. Zkušený starý horník, který znal ložiska cínu na Kozích hřbetech, prozradil císaři toto tajemství a císař v naději na nový zisk město omilostnil.

Třicetiletá válka přinesla celé české zemi, tedy i Hornímu Slavkovu, nesmírná strádání. Městem procházela různá vojska, která od města požadovala výkupné, jinak hrozila plundrováním. Jednou zde vládli evangelíci, jednou katolíci, ale už nikdo nepoznal, kdo je přítel a kdo nepřítel. Začalo i plenění města. Zotročený, zbídačelý lid neměl už vůbec zájem na sporech mezi katolickou a nekatolickou stranou. Město bylo zcela zničené a vylidněné. Kdysi tak slibné hornictví bylo v úpadku.

V roce 1624 byla ve městě provedena tvrdá rekatolizace. Zpustošené město bylo obraceno na novou víru. Podle císařského patentu museli město opustit všichni, „kdo se v milosti neshodli s Jeho Císařskou Výsostí". Mnoho odborníků na hornictví tehdy město opustilo. Snad ani tehdy ještě nikdo netušil, že největší rudná ložiska jsou už téměř vytěžena a že tehdejší, ještě nedokonalá technika na to nestačí.

Zcela pomalu se město z těchto ran zotavovalo. Kdysi vzkvétající hornictví začalo upadat, čím dál víc chřadl i obchod. Odbyt měli jen cínoví mistři pro své nádherné umělecké výrobky, které se až do dnešní doby obdivují v muzeu v Chebu.

V roce 1713 vyhořela dolní část města až po radnici. Větší škodu než požár však městu způsobil všeobecný úpadek řemesla a obchodu, neboť všem chybělo provozní kapitál, a pokud řemeslníci chtěli pracovat, museli si vypůjčovat nářadí a nástroje a suroviny obstarávat na dluh. Mnozí se tehdy už odstěhovali do jiných měst, kde nacházeli lepší podmínky pro svou práci.

Pomalu chátralo i hornictví. Horní Slavkov ztratil soudní pravomoc a byl podřízen loketskému okresnímu úřadu. Stalo se tak v roce 1750. V roce 1774 podává starosta města zprávu, v níž píše, že na zbylých dolech je dosud zaměstnáno 200 horníků a 140 osob chodí žebrat a nemá žádné příjmy. </invoke>