„Bůh vše dobře zařídí." Panna Maria se svou voskově bledou rukou dotýkala svého srdce, viditelného v paprscích svatozáře, což ve mně vzbudilo hluboký soucit. Přesto bych byla nejraději zůstala v příjemném bezpečí babiččiny světničky, když tu přišla naše matka, aby nás odvedla.
Loučení se starou paní bylo těžké, plakala a my jsme se jí drželi. Teprve když nám přistrčila velký, vonící pytlík, dokázala se vytrhnout, protože jsme dychtivě sáhli po dárku. Matka nás pak zavedla k žebřiňáčku, jaký tehdy v naší vlasti měl skoro každý dům. Uvnitř nám z teplých dek a polštářů vybudovala útulné hnízdečko. Takto zahřátí ze všech stran až dovnitř jsem najednou nepociťovala očekávané dobrodružství jako hrozivé. Se žertováním a smíchem jsme se s Heinrichem uvelebili v tísni vozíku, a když jsme si každý našel to pravé místečko, podívali jsme se do babiččina zázračného pytlíku, ze kterého se na nás tak vánočně vonělo. Perníkového jezdce pro Heinriho, nádherný figurkový perník pro mě, fíky, ořechy, jablka a medovníky jsme z něj vytáhli a po sourozeneckém způsobu si vše rozdělili. Plné bříško a teplé nohy uklidnily mysl vždycky a všude. A tak jsme byli my dvě děti naprosto spokojené. Naše nálada se stala téměř euforickou, když otec připoutal náš malý vozík zezadu k velkému povozu. Teď mohla z naší strany jízda začít. Kočí práskl bičem nad koňmi tak, že hned prudkým trhnutím rozjeli vůz a my jsme se ve svém vozíku pořádně protřepali. Vylekaně jsme se podívali na matku, která nás svým trpělivým způsobem uklidnila. Šla proto od té chvíle stále bezprostředně vedle nás, aby hned zachytila každý náraz a každé kymácení na hrbolaté poschitzauské cestě ke Gfeller Straße. Když jsme pak konečně vyjeli na náhorní plošinu, připadalo nám doslova jako odpočinek, že se dřevěná kola okovaná železem musela pohybovat už jen po štěrku.
Sněžení ustalo, sněžilo už jen slabě. Gfell, které mi mělo později tolik znamenat, leželo před námi bíle zahalené. Kočí slezl z vozu a přitáhl brzdy, protože teď to šlo příkře dolů celou vsí. Dvorní psi štěkali. Chvílemi na nás někdo zavolal pozdrav a pár slov a otec odpovídal. Když jsme přijeli do úzkého údolí, přepadl mě strach, protože se příkré hory po obou stranách ztrácely v nízko visících mracích. Sníh, který zde napadl, se pod našimi koly hned měnil v bláto. Mokrá zima mi lezla vzhůru od prstů na nohou, až mi po zádech přebíhal mráz. Matka z mnoha vrstev novinového papíru vyloupla pivní láhev, z níž nám nalila horkou sladovou kávu do plechového hrnečku. Ještě dnes cítím tu blahodárnou teplotu, která mi znovu proudila v žilách. Tak jsem se mohla plně věnovat velkému zážitku, když jsem před železničním přejezdem u gfellského strážního domku poprvé v životě uviděla vlak. Parní lokomotiva přijížděla mohutně funíc do stoupání od Karlových Varů a už zdálky začala pískat. Sténajíc a hřmíc se kolem nás valila obrovská kola vlaku, která z pohledu mého žebřiňáčku působila obzvlášť hrozivě. Ještě dlouho jsme se dívali za tou hlučnou obludou, a když jsme už byli na státní silnici v údolí Teplé, slyšeli jsme ji pískat od Töppeles.
Pak jsem asi únavou ze všeho toho vzrušení usnula, protože z jízdy krásným údolím mi v paměti nezůstaly žádné obrazy. Zato před sebou znovu vidím strmou silnici přes Aich a pak Ohři. Polekala jsem se jí, protože byla mnohem širší než Flut a Teplá. Tady už vůbec nebyl sníh, a na mokré čedičové silnici náš vozík hrkal tak neobvykle tvrdě, že nám drkotaly zuby. Jízda přes „Teischl" podél tajemné Ohře se táhla donekonečna. Pak jsme ale najednou uviděli, jak se k nám blíží ponurá a mohutná bizarní železná konstrukce maierhöfenského mostu, a Heinrich a já jsme s křikem vyskočili z žebřiňáčku, protože jsme přes něj za žádnou cenu nechtěli jet. Teprve když nám to rodiče dobře domluvili, šli jsme kňourajíce za vozíkem a drželi se ho, hledajíce ochranu. Tak jsme dorazili do Maierhöfenu a záhy stáli před novým, velkým nájemním domem, v němž jsme měli od nynějška žít. Když nás matka vedla po schodech do prvního patra, zavanula nám vstříc vůně vánočního pečiva, plazící se ze škvír cizích dveří. Bylo mi smutno, že ve všech světnicích se měl usídlit teplý předvánoční jas, zatímco v našem bytě byla zima a páchlo to lepidlem a terpentýnem.
Gott macht alles wohl". Die hl. Maria griff mit ihrer wachsbleichen Hand nach ihrem Herzen, das in einem Strahlenkranz sichtbar war, weshalb ich tiefes Mitleid empfand. Ich wäre aber trotzdem noch so gern in der wohligen Geborgenheit von Großmutters Stübchen geblieben, als dann unsere Mutter kam, um uns zu holen.
Der Abschied von der alten Frau wurde schwer, sie schluchzte, und wir klammerten uns an sie. Erst als sie uns eine große, duftende Tüte zuschob, vermochte sie zu entrinnen, denn wir faßten erwartungsvoll nach dem Geschenk. Meine Mutter führte uns dann zu einem Leiterwagerl, wie es sie damals in unserer Heimat noch fast in jedem Hause gab. Sie hatte darin mit warmen Decken und Kissen ein gemütliches Nest gebaut. So ringsherum bis innen durchwärmt, fand ich plötzlich das zu erwartende Abenteuer nicht mehr bedrohlich. Mit Scherzen und Lachen richteten Heinrich und ich uns in der Enge des Wagerls ein, und als wir jeder das richtige Plätzchen gefunden hatten, schauten wir in Großmutters Wundertüte, aus der es uns so weihnachtlich entgegen duftete. Einen Pfefferreiter für Heini, eine herrliche Pfefferdocken für mich, Feigen, Nüsse, Äpfel und Lebkuchen holten wir heraus und teilten alles geschwisterlich. Ein gefüllter Bauch und warme Füße haben schon zu allen Zeiten die Gemüter beruhigt. Und so waren wir zwei Kinder vollends zufrieden. Unser Zustand wurde nahezu euphorisch, als mein Vater das kleine Gefährt hinten beim großen Fuhrwerk festmachte. Nun konnte von uns aus die Reise beginnen. Da ließ auch schon der Kutscher seine Peitsche über den Pferden knallen, daß sie gleich mit einem kräftigen Ruck den Wagen in Fahrt setzten und wir in unserem Wagerl ordentlich durcheinander geschüttelt wurden. Erschrocken sahen wir nach der Mutter, die uns in ihrer geduldigen Weise beruhigte. So ging von nun an stets unmittelbar neben uns, um ja gleich jeden Stoß und jedes Schwanken auf dem holprigen Poschitzauer Weg zur Gfeller Straße abzufangen. Als wir dann endlich über die Hochfläche zogen, empfanden wir es geradezu erholsam, daß die eisenbeschlagenen Holzräder nur noch über Schotter fahren mußten.
Das Schneetreiben hatte aufgehört, es schneite kaum noch. Gfell, das mir später noch so viel bedeuten sollte, lag weiß eingebettet vor uns. Der Kutscher kletterte vom Wagen herunter und zog die Bremsen an, denn nun ging es steil durch das ganze Dorf bergab. Die Hofhunde bellten. Dann und wann rief uns jemand einen Gruß und einige Worte zu, und mein Vater antwortete. Als wir in das enge Tal kamen, überfiel mich die Angst, denn die steilen Berge beiderseits verloren sich in den tiefhängenden Wolken. Der Schnee, der hier gefallen war, wurde unter unseren Rädern gleich zu Matsch. Die nasse Kälte biß sich an meinen Zehen herauf, bis mir Frostschauer über den Rücken rannen. Meine Mutter schälte aus vielen Lagen Zeitungspapier eine Bierflasche, aus der sie für uns heißen Malzkaffee in ein Blechtüpferl goß. Noch heute fühle ich die wohlige Wärme, die wieder in meine Adern rann. So konnte ich mich ganz mit dem großen Erlebnis beschäftigen, als ich vor dem Bahnübergang beim Gfeller Bahnwärterhäusl zum ersten Mal einen Zug sah. Die Dampflokomotive kam gewaltig fauchend die Steigung von Karlsbad her und begann bereits von weitem zu pfeifen. Ächzend und dröhnend rollten die riesigen Zugräder, die aus meiner Leiterwagerlsicht besonders furchterregend wirkten, an uns vorbei. Noch lange schauten wir dem lärmenden Ungeheuer nach, und als wir schon auf der Staatsstraße im Tepltal waren, hörten wir es von Töppeles her pfeifen.
Dann muß ich wohl von all den Aufregungen ermüdet eingeschlafen sein, denn an die Fahrt durch das schöne Tal sind mir keine Bilder im Gedächtnis geblieben. Dafür sehe ich wieder die abschüssige Straße durch Aich vor mir und dann die Eger. Ich erschrak vor ihr, weil sie so viel breiter als die Flut und die Tepl war. Hier war überhaupt kein Schnee mehr, und auf der nassen Basaltsteinstraße ratterte unser Wagerl so ungewöhnlich hart, daß uns die Zähne klappernd aufeinander schlugen. Die Fahrt über den „Teischl", an der geheimnisvollen Eger entlang, zog sich endlos. Doch dann sahen wir plötzlich düster und groß die bizarre Eisenkonstruktion der Maierhöfener Brücke auf uns zukommen, und schreiend sprangen Heinrich und ich aus dem Leiterwägelchen, denn wir wollten keinesfalls darüber fahren. Erst als die Eltern uns gut zugeredet hatten, gingen wir wimmernd hinter unserem Wagerl her, wobei wir uns schutzsuchend an ihm festhielten. So kamen wir nach Maierhöfen und waren bald vor dem neuen, großen Miethaus, in dem wir von nun an leben sollten. Als uns die Mutter darin zum ersten Stock hochführte, wehte uns der Duft von Weihnachtsbäckerei, der aus den Ritzen fremder Türen gekrochen kam, entgegen. Ich war traurig, daß in allen Stuben der warme Schein der Vorweihnachtszeit eingekehrt sein sollte, während es in unserer Wohnung eisig war und nach Leim und Terpentin stank.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.