[obr] Vodní víla, jež proklela „Hanse Heilinga"
V Čechách, v kraji romanticky krásném, u Karlových Varů, na břehu Ohře, tam stojí mohutné skalní útvary, zvané „Heilingovy skály".
Potomkům se dochovala tato pověst:
Hans Heiling, mladý a poctivý pastýř, usnul jednou za horkého letního dne hluboce, sedě na břehu; a když se ze svého spánku probudil, nechtěl věřit vlastním očím a chtěl se zalknout bolestí a žalem, tak strašné bylo to, co spatřil: Ohře, jež předtím tekla tak klidně, teď hučela zbouřená a vzedmutá, a na druhém břehu, od něj odříznuté, uviděl táhnout své milované stádo! Zoufale hledal záchranu a pomoc; tu k jeho uchu dolehl hlas a hned u břehu, ze zeleného rákosí, se náhle vynořila říční nymfa. Byla to dívka v rozkvětu mládí, tvář tak krásná, tak podivuhodná, tělo sněhobílé, tváře tak růžové a nachově černé nádherné vlasy. „Miluji tě vroucně, ty kvetoucí jinochu," promluvila ta překrásná panna, „a vše, co mám, co vlastním, ať je tvé, ať je ti s radostí věnováno. Dám ti šperky a klenoty, postavím tě na roveň nejbohatšímu knížeti, budeš žít nádherný, vzácný život, tak bohatý na slast, radost a blaho. Musíš však nejprve vyslyšet mou prosbu a musíš mě milovat tak, jako já tebe, a musíš mi přísahat věčnou věrnost svatou a slavnostní přísahou! Ale věz! Kdybys tu přísahu porušil a mou lásku splatil zradou, pak bych se ti krutě pomstila, pak běda, ó jinochu — ano, běda! — tobě!" Hans Heiling naslouchal slovům krásky, s touhou hleděl na to rozkošné tělo; zmocnila se ho nikdy nepoznaná touha, horoucí žádost v hrudi: „Přísahám ti věrnost na věčné časy, miluji tě, ty nádherná, božská ženo! Nikdy tě podle nezradím! Tvá je má duše a tvé je mé tělo!"
Die Sage von „Hans Heiling"
[obr] Die den „Hans Heiling" verwünschende Nixe
In Böhmens romantisch-schönem Gefilde
Bei Karlsbad, am Egerstrand,
Da stehen gar mächtige Steingebilde,
„Hans Heiling-Felsen" sind sie genannt.
Der Nachwelt überliefert die Sage:
Hans Heiling, ein Hirte jung und brav,
Fiel einst an heissem Sommertage,
Am Ufer sitzend, in tiefen Schlaf;
Und als er erwachte aus seinem Schlummer,
Da wollte er seinen Augen nicht trau'n
Und wollte vergehen in Schmerz und Kummer,
So schrecklich war das Gescheh'ne zu schau'n:
Die Eger, die vordem so ruhig geflossen,
Sie brauste geschwollen mit Tosen dahin,
Und jenseits des Stromes, ihm abgeschlossen,
Sah seine geliebte Herde er zieh'n!
Verzweifelnd suchte er Rettung und Hilfe;
Da drang eine Stimme an sein Ohr
Und hart am Ufer, aus grünlichem Schilfe,
Taucht' plötzlich des Flusses Nymphe empor.
Ein Mädchen war's in der Jugend Prangen,
Das Antlitz so schön, so wunderbar,
Der Körper so schneeig, so rot die Wangen,
Und rabenschwarz das prächtige Haar.
„Ich liebe dich heiss, du blühender Knabe",
So sprach die wunderherrliche Maid,
„Und was ich besitze, was ich habe
Sei dein, sei dir mit Freuden geweiht.
Juwelen, Geschmeide will ich dir geben,
Dem reichsten Fürsten stell ich dich gleich,
Sollst führen ein herrliches, köstliches Leben,
An Lust, an Freuden und Wonnen so reich.
Doch musst du zuvor mein Flehen erhören
Und musst mich lieben so wie ich dich,
Und musst mir ewige Treue schwören
Mit heiligem Schwure feierlich!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.