Podzim a zima v Horním Slavkově (Schlaggenwald)

Tak jako to kdysi doma bývalo, když jsme byli ještě dětmi.

Celý rok se nám tenkrát zdál jako celá věčnost. Na každý svátek toho kterého ročního období jsme se už těšili s velkou touhou. Ať Velikonoce, Letnice, letní slavnost, posvícení nebo Vánoce – sotva jsme se dočkali, až to zase bude. Vůbec všechna roční období měla pro nás děti své zvláštní kouzlo, už jen kvůli dárkům, které při té které příležitosti bývaly. Tak vám dnes, jak se na tuto dobu sluší, povím něco o podzimu a o zimním čase.

V dětství jsme museli často pořádně přiložit ruku k dílu, na poli i doma. Dělali jsme to ale rádi, protože při tom bývalo co zažít. Tak třeba v říjnu při sklizni brambor, kdy jsme si směli zapálit bramborový oheň – to bylo romantické. Proskakovalo se ohněm nebo se přes něj skákalo – kdo měl odvahu. Pak jsme do něj házeli naše brambory. Někdy bylo docela chladno, takže jsme se rádi u ohně ohřívali. Nakonec jsme si brambory vyhrabali a s velkou chutí je snědli, navzdory popelu a černým rukám. Chutnaly nám lépe než cokoli jiného.

Doma jsme pak ještě museli pomáhat s vykládáním, brambory neboli spíš „zemáky" se z valníku pořád musely nohama tlačit dál, aby propadly dírou do sklepa. Mezitím se setmělo a přišla noc, a my jsme pak spali jako „poražení" – tak se to u nás říkalo.

Docela rychle pak přišel Svátek Všech svatých a zase byla pro nás děti práce. Hledali jsme nejkrásnější podzimní listnaté větvičky a také jedlové a jalovcové větvičky, z nichž se dělaly věnce a jiná výzdoba na hroby. Na Všech svatých už často napadl i trochu sníh. K večeru jsme pak rádi chodili na hřbitov, protože se nám dětem líbilo dívat se na blikající světýlka. Dnes už víme, že tato cesta k hrobům, zvláště na Dušičky, měla pro naše rodiče hlubší smysl.

Za dlouhých zimních večerů se ledacos vyrábělo. Nasbírali jsme přece kaštany a žaludy, z nichž se dělali panáčci a houbičky, které jsme pak s velkou pýchou vystavovali mezi dvojitými okny. Dny rychle ubíhaly, chodilo se trochu k sousedům „na kus řeči", vyprávělo se na lavici u kamen, kde bylo tak útulně teplo. Často jsme hráli karty, „Člověče, nezlob se" nebo Halmu. Nebylo to snad mnohem romantičtější a příjemnější, to společné posezení v teplých světnicích? Kam se poděly ty staré dobré časy?

Brzy nato přišel na řadu milý svatý Mikuláš. Ten večer se stěží kdo odvážil na náves, protože kdo potkal „čerta", musel počítat s tím, že

[obr] „Štajgrovic domek" na Hubu s rodinou Oplovou (matka, dcera a syn)

věta pokračuje na dalším listu ⟶