Milí krajané!

Děkuji všem, kdo mi poslali vánoční přání a přáli mi vše dobré. Bylo jich tolik, že není v mých silách odpovědět každému osobně. Prosím, přijměte mé poděkování touto cestou. Dobrá přání jsem vzhledem ke svému chatrnému zdraví velmi potřeboval. Že se Heimatbrief podařilo poslat všem čtenářům už na Vánoce, je zásluha mé ženy a naší 81leté tety, která u nás bydlí. Já sám jsem ležel těžce nemocný.

Přichází mi mnoho přátelských dopisů, v nichž mi všichni vyjadřují spokojenost s mou prací. Ale občas přijde i dopis s neoprávněnými výtkami. Nu, u této věci je to tak, že se vždycky najde někdo, komu se člověk nemůže zavděčit. Přesto to člověku leze na nervy. Byl jsem tedy blízko tomu Heimatbrief vzdát, tedy že bych ho už nevydával. Ale jak jsem řekl, nechci zklamat ty krajany, kteří mi vždy znovu vyjadřují svou vděčnost za to, že pro ně Heimatbrief připravuji. Na mé opakované dotazy, zda by ho nechtěl převzít někdo jiný, jsem nedostal žádnou odezvu. Doufám jen, že mi zdravotní stav dovolí Heimatbrief i nadále vydávat.

Na náklady spojené s obnovou památníku v Auerbachu už není třeba dále vybírat příspěvky. Přišla mi částka 695,50 DM. Tuto částku převedu Tonimu Kunzmannovi do Auerbachu. Tonimu Kunzmannovi jsem již odeslal částku 1 590,– DM, kterou se podařilo vybrat sbírkou přímo v Auerbachu.

Přispěli: pan starosta města Auerbach Kreuzer částkou 500,– DM, pan hejtman okresu částkou 200,– DM a spořitelna v Auerbachu částkou 100,– DM.

Zbytek vybrali krajané a občané města Auerbach. Tento pomník bude nyní po velmi dlouhou dobu a po mnoho generací připomínat, že miliony lidí byly připraveny o svá obydlí a že díky velkému porozumění soucitných občanů této země opět nalezly domov. Tonimu Kunzmannovi patří dík nás všech za to, že se obětavě a stále zasazoval o naše záležitosti. I štědrým dárcům chceme všichni upřímně poděkovat. Všichni, kdo známe Auerbach – naše patronátní město –, si na něj vždy budeme rádi vzpomínat a chovat k němu ty stejné domovské city, jaké jsme si uchovali i k tomu starému – k někdejšímu Horní Slavkovu (Schlaggenwald).

Letos byl fašank krátký. Který rodák z Horního Slavkova, jenž zažil ty bujaré časy, si v tomto období nevzpomene na domov? Jaké tajné shánění panovalo tenkrát ve městečku! Šily se, žehlily a půjčovaly maškarní kostýmy. A vše potají – vždyť ani manželé neměli vědět, pod jakou maskou se skrývá jejich manžel či manželka. Ba, často se oba nepoznali, když se setkali v některé z hospod. Jaké napjaté hádání panovalo v hospodských místnostech mezi diváky maškarního reje! Čtyři dny v týdnu jsme jako maškary chodívali večer od hospody k hospodě – a bylo jich v našem městečku opravdu mnoho. Byly už jednou v Heimatbriefu vyjmenovány. Kdo by mohl na tyto zážitky někdy zapomenout. Staré „šmoly" sice nejednomu mladému děvčeti ubraly na půvabu, zato to byla maska, pod kterou se dalo jen velmi těžko uhodnout, kdo se skrývá. Tato maska byla velmi žádaná a nejeden mladý pán se do ní oblékl a přivedl tím nejednoho staršího pána do rozpaků. Dnes je tento zvyk pryč. Už se v ulicích našeho rodného města neozývá žádné KRR-KRR, protože tam už nikdo z nás nežije. Noví obyvatelé tento zvyk nepřevzali. Ale zůstává otázka, zda naše řádění, které vyvolávalo přirozenou veselost – naše maškarní obchůzky – nebylo lidovější než dnešní strojené plesy s velkou parádou a bubnováním? To, milí čtenáři, posuďte sami. Škoda, že naše mládež už z této veselosti nic nezažila tak, jak jsme ji prožívali my.

A teď je opět velikonoční čas! Letos velmi brzké Velikonoce. Od jara jsme ještě asi kousek vzdáleni, i když první jarní den 21. března ohlašuje jeho příchod. Mírného vánku si ještě chvíli počkáme. Doma býval i v tomto ranném období roku ještě pořádný sněhopád. A přesto oves v míse pěkně vzešel a mastná šťavnatá zeleň zářila dolů z pece. Snad nebylo domu, kde by nebyla zaseta miska ovsa, do níž se pak posadil velikonoční zajíček. Seděl uprostřed ovsa a kolem něj ležela pestrobarevná červená, modrá, žlutá, fialová a zelená velikonoční vajíčka. Jak zářila ta pestrá nádhera z leckterého okna! Barvení vajec patřilo k nejkrásnějším velikonočním zvykům, stejně jako pečení velikonočních bochánků. Dnes lze všechno bez velké námahy koupit v obchodech. A i tyto zvyky vymizely. Lidé se dnes leckde tváří nostalgicky – ale jen pokud jde o cennosti. To přece nedá žádnou práci, když se to dá koupit. Kdo by dnes ještě chtěl ze svého drahocenného volného času věnovat aspoň kousek starým zvykům?

věta pokračuje na dalším listu ⟶