Milí krajané!
Děkuji všem, kdo mi poslali vánoční přání a přáli mi vše dobré. Bylo jich tolik, že není v mých silách odpovědět každému osobně. Prosím, přijměte mé poděkování touto cestou. Dobrá přání jsem vzhledem ke svému chatrnému zdraví velmi potřeboval. Že se Heimatbrief podařilo poslat všem čtenářům už na Vánoce, je zásluha mé ženy a naší 81leté tety, která u nás bydlí. Já sám jsem ležel těžce nemocný.
Přichází mi mnoho přátelských dopisů, v nichž mi všichni vyjadřují spokojenost s mou prací. Ale občas přijde i dopis s neoprávněnými výtkami. Nu, u této věci je to tak, že se vždycky najde někdo, komu se člověk nemůže zavděčit. Přesto to člověku leze na nervy. Byl jsem tedy blízko tomu Heimatbrief vzdát, tedy že bych ho už nevydával. Ale jak jsem řekl, nechci zklamat ty krajany, kteří mi vždy znovu vyjadřují svou vděčnost za to, že pro ně Heimatbrief připravuji. Na mé opakované dotazy, zda by ho nechtěl převzít někdo jiný, jsem nedostal žádnou odezvu. Doufám jen, že mi zdravotní stav dovolí Heimatbrief i nadále vydávat.
Na náklady spojené s obnovou památníku v Auerbachu už není třeba dále vybírat příspěvky. Přišla mi částka 695,50 DM. Tuto částku převedu Tonimu Kunzmannovi do Auerbachu. Tonimu Kunzmannovi jsem již odeslal částku 1 590,– DM, kterou se podařilo vybrat sbírkou přímo v Auerbachu.
Přispěli: pan starosta města Auerbach Kreuzer částkou 500,– DM, pan hejtman okresu částkou 200,– DM a spořitelna v Auerbachu částkou 100,– DM.
Zbytek vybrali krajané a občané města Auerbach. Tento pomník bude nyní po velmi dlouhou dobu a po mnoho generací připomínat, že miliony lidí byly připraveny o svá obydlí a že díky velkému porozumění soucitných občanů této země opět nalezly domov. Tonimu Kunzmannovi patří dík nás všech za to, že se obětavě a stále zasazoval o naše záležitosti. I štědrým dárcům chceme všichni upřímně poděkovat. Všichni, kdo známe Auerbach – naše patronátní město –, si na něj vždy budeme rádi vzpomínat a chovat k němu ty stejné domovské city, jaké jsme si uchovali i k tomu starému – k někdejšímu Horní Slavkovu (Schlaggenwald).
Letos byl fašank krátký. Který rodák z Horního Slavkova, jenž zažil ty bujaré časy, si v tomto období nevzpomene na domov? Jaké tajné shánění panovalo tenkrát ve městečku! Šily se, žehlily a půjčovaly maškarní kostýmy. A vše potají – vždyť ani manželé neměli vědět, pod jakou maskou se skrývá jejich manžel či manželka. Ba, často se oba nepoznali, když se setkali v některé z hospod. Jaké napjaté hádání panovalo v hospodských místnostech mezi diváky maškarního reje! Čtyři dny v týdnu jsme jako maškary chodívali večer od hospody k hospodě – a bylo jich v našem městečku opravdu mnoho. Byly už jednou v Heimatbriefu vyjmenovány. Kdo by mohl na tyto zážitky někdy zapomenout. Staré „šmoly" sice nejednomu mladému děvčeti ubraly na půvabu, zato to byla maska, pod kterou se dalo jen velmi těžko uhodnout, kdo se skrývá. Tato maska byla velmi žádaná a nejeden mladý pán se do ní oblékl a přivedl tím nejednoho staršího pána do rozpaků. Dnes je tento zvyk pryč. Už se v ulicích našeho rodného města neozývá žádné KRR-KRR, protože tam už nikdo z nás nežije. Noví obyvatelé tento zvyk nepřevzali. Ale zůstává otázka, zda naše řádění, které vyvolávalo přirozenou veselost – naše maškarní obchůzky – nebylo lidovější než dnešní strojené plesy s velkou parádou a bubnováním? To, milí čtenáři, posuďte sami. Škoda, že naše mládež už z této veselosti nic nezažila tak, jak jsme ji prožívali my.
A teď je opět velikonoční čas! Letos velmi brzké Velikonoce. Od jara jsme ještě asi kousek vzdáleni, i když první jarní den 21. března ohlašuje jeho příchod. Mírného vánku si ještě chvíli počkáme. Doma býval i v tomto ranném období roku ještě pořádný sněhopád. A přesto oves v míse pěkně vzešel a mastná šťavnatá zeleň zářila dolů z pece. Snad nebylo domu, kde by nebyla zaseta miska ovsa, do níž se pak posadil velikonoční zajíček. Seděl uprostřed ovsa a kolem něj ležela pestrobarevná červená, modrá, žlutá, fialová a zelená velikonoční vajíčka. Jak zářila ta pestrá nádhera z leckterého okna! Barvení vajec patřilo k nejkrásnějším velikonočním zvykům, stejně jako pečení velikonočních bochánků. Dnes lze všechno bez velké námahy koupit v obchodech. A i tyto zvyky vymizely. Lidé se dnes leckde tváří nostalgicky – ale jen pokud jde o cennosti. To přece nedá žádnou práci, když se to dá koupit. Kdo by dnes ještě chtěl ze svého drahocenného volného času věnovat aspoň kousek starým zvykům?
Liebe Landsleute!
Ich bedanke mich bei allen, die mir Weihnachtsgrüße und gute Wünsche übermittelt haben. Sie waren so zahlreich und darum ist es mir nicht möglich, diese jedem persönlich zu erwidern. Ich bitte meinen Dank dafür auf diesem Wege entgegennehmen zu wollen. Die guten Wünsche habe ich wegen meiner angeschlagenen Gesundheit sehr nötig. Daß der HB zu Weihnachten an alle Leser geschickt werden konnte, war das Verdienst meiner Frau und der bei uns wohnenden 81 Jahre alten Tante. Ich selbst lag schwer erkrankt darnieder.
Viele freundliche Zuschriften erhalte ich, die alle ausdrücken, wie zufrieden man mit meiner Tätigkeit ist. Aber auch so manches Schreiben kommt an, in dem ungerechtfertigte Maßregelungen enthalten sind. Nun, man weiß ja bei dieser Sache, daß es immer welche gibt, denen man es nicht recht machen kann. Aber es zehrt doch an den Nerven. So war ich nahe daran den Heimatbrief abzugeben, d. h. ich wollte keinen mehr herausbringen. Aber wie schon gesagt, die mir gutgesinnten Landsleute, die mir immer wieder ihre Dankbarkeit versichern, weil ich für sie den Heimatbrief erstelle, will ich nicht enttäuschen. Auf meine wiederholten Anfragen, ob nicht ein anderer den HB übernehmen wolle, fand ich keine Resonanz. Ich hoffe nur, mein Gesundheitszustand möge es mir möglich machen, weiterhin den Heimatbrief bearbeiten zu können.
Für die Unkosten, die die Erneuerung der Gedenkstätte in Auerbach erfordert, brauchen in Zukunft keine Spenden mehr aufgebracht werden. Bei mir ging ein Spendenbetrag von 695,50 DM ein. Diesen Betrag werde ich an Toni Kunzmann in Auerbach überweisen. Toni Kunzmann werde ich bereits den Betrag von DM 1.590,— durch eine Sammlung in Auerbach selbst aufgebracht.
Gespendet haben der Herr 1. Bürgermeister Kreuzer der Stadt Auerbach 500,— DM, der Herr Landrat des Kreises DM 200,— und die Sparkasse in Auerbach DM 100,—.
Den Rest haben die Landsleute und die Bürger der Stadt Auerbach aufgebracht. Nun wird dieser Gedenkstein eine sehr lange Zeit und viele Generationen daran erinnern, daß man Millionen von Menschen ihrer Wohnstätten beraubt und daß durch großes Verständnis mitfühlender Bürger dieses Landes sie wieder eine Heimstätte gefunden haben. Toni Kunzmann gebührt unser aller Dank, weil er sich aufopfernd für unsere Belange stets eingesetzt hat. Auch den großzügigen Spendern wollen wir alle ein herzliches „Dankeschön" sagen. Alle, die wir Auerbach — unsere Patenstadt — kennen, werden immer eine schöne Erinnerung empfinden und dieser Stadt die heimatlichen Gefühle entgegenbringen, die wir auch noch der alten — dem einstigen Schlaggenwald — bewahrt haben.
Kurz war in diesem Jahr die Faschingszeit. Welche Schlaggenwalder, die diese tolle Zeit erlebt haben, denken nicht in dieser Zeit an daheim. Welch ein heimliches Treiben gab es da im Städtchen? Es wurde an den Faschingskleidern genäht, gebügelt und geborgt. Das alles in heimlichem Tun, denn nicht einmal die Ehegatten sollten wissen, unter welcher Maske die oder auch der Angetraute sich dahinter verbarg. Ja, oft erkannten sich beide nicht beim Zusammentreffen in einem der Gasthäuser. Welches gespannte Raten stand in den Geschichtern der Maschkererschauer in den Wirtsstuben. An vier Tagen in der Woche liefen wir als Maschkerer verkleidet am Abend von Wirtshaus zu Wirtshaus und es gab deren sehr viele in unserem Städtchen. Sie wurden schon einmal in einem Heimatbrief aufgezählt. Wer könnte dieses Erlebte jemals vergessen. Die alten „Schlommeln" haben ja manchen jungen Mädchen den Reiz genommen, aber dafür war es eine Maske, die sehr schwer erraten werden konnte, wer sich darunter verbarg. Diese Maske war sehr begehrt und mancher junge Herr ist in sie hineingeschlüpft und hat dadurch manchen älteren Herrn in Verlegenheit gebracht. Nun ist dieser Brauch dahin. Jetzt erschallt kein KRR-KRR mehr in den Gassen unserer Heimatstadt, weil es schon gar keine mehr gibt. Die neuen Bewohner haben diesen Brauch nicht ererbt. Aber es bleibt die Frage im Raum „War unser Treiben, das eine natürliche Fröhlichkeit auslöste, unser Maschkernlaufen", volksnäher als die heutigen steifen Sitzungen mit viel Prunk u. Paukenschlag? Das, liebe Leser, beurteilt selbst. Schade, daß unsere Jugend nichts mehr von dieser Heiterkeit erlebte, wie wir das intensiv getan haben.
Nun ist wieder Osterzeit! Ein sehr frühes Ostern in diesem Jahr. Vom Frühling dürften wir noch ein Weilchen entfernt sein, wenngleich der 1. Frühlingstag am 21. März die Ankunft anzeigt. Man wird doch noch die linden Lüfte missen. Daheim hat es oftmals in der
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.