Musíme nést kříž, dřív než on ponese nás!

Jeruzalém ukrývá svatyně tří náboženství: Židé se modlí u Zdi nářků, základů starého Chrámu. Na bývalém Chrámovém prostranství stojí Skalní dóm mohamedánů. Na konci Via dolorosa se zvedají kopule Chrámu Božího hrobu, který dnes uprostřed města spojuje pod jednou střechou místo ukřižování i místo hrobu a vzkříšení. Jistě se v nadcházejících velikonočních dnech na těchto místech mnozí modlí za totéž: „Modlete se za pokoj Jeruzaléma!" Kéž by v zemi, kde „žil Bůh", zavládl mír.

Golgota a Boží hrob, na historicky doloženém místě, místo ukřižování a vzkříšení tak těsně vedle sebe. Nemohlo by to být znamením, že Kristovu smrt a vzkříšení musíme vždy vidět a věřit společně? Možná jsme ve své osobní zbožnosti obojí až příliš oddělovali, dokud nás obnovená liturgie při každé eucharistické slavnosti nenechává modlit se a volat: „Tvou smrt, Pane, zvěstujeme, a tvé vzkříšení vyznáváme, dokud nepřijdeš ve slávě."

Ke křesťanskému velikonočnímu poselství tedy patří kříž, na němž za nás zemřel a tím vymohl odpuštění hříchů, milost a nový život. Proto bychom neměli na kříž hledět jen ze zvyku – pokud ještě vůbec má čestné místo v domácnostech a rodinách – nýbrž s vírou a důvěrou, jak jsme se kdysi jako děti modlili: „Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, žes za mě zemřel." A ve velkopáteční liturgii se modlíme: „Tvůj kříž, Pane, uctíváme a tvé vzkříšení oslavujeme, neboť smrtí na kříži přišla radost do celého světa!"

A toto je naše velikonoční víra: On vstal z mrtvých, čili Bůh vzkřísil svého ukřižovaného Syna. O tom vypovídají čtyři evangelisté, Skutky apoštolů a časově nejstarší zpráva o vzkříšení od apoštola Pavla (1 Kor 15,3n): „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté více než pěti stům bratřím, ukázal se Jakubovi a pak všem apoštolům a naposledy i mně." Po tomto setkání se Vzkříšeným a svém obrácení hlásá toto poselství: „Zvěstuji vám Krista, ukřižovaného a vzkříšeného." Ani velikonoční kázání tedy nesmí hlásat nic jiného než velikonoční protiklad: od smrti k životu, od Velkého pátku k neděli vzkříšení, utrpením ke slávě.

Pod tímto velikonočním protikladem se ponesou i letošní Velikonoce. I o letošních Velikonocích budou lidé procházet zastaveními křížové cesty a nést svůj kříž, ale mohou to činit s jistotou, že patnáctým zastavením této cesty jsou Velikonoce. Kříž bude i letos spočívat na ramenou našich pronásledovaných spolubratří ve víře. Církev na Východě jde už desítky let křížovou cestou našeho Pána. Snad je tam ale velikonoční aleluja zpíváno věřícněji a radostněji než ve svobodném světě. Kdo o velikonočních dnech stojí u hrobů, ať ví: Resurrecturi – vstanou z mrtvých. A pokud je u tebe nebo ve tvé rodině o Velikonocích Velký pátek s nedělí vzkříšení pod jednou střechou, drž se toho, který nám svým vzkříšením dává záruku, že se pro věřícího každé utrpení promění v radost, smrt v život a Velký pátek ve Velikonoce. Ovšemže je k tomu potřeba neochvějná velikonoční víra.

Smím tedy zakončit dobrými přáními požehnaných Velikonoc. Zároveň smím spojit poděkování redakcím našich krajanských listů, které mi přijetím mého velikonočního příspěvku umožňují splnit pověření od německých biskupů a pronést široce rozšířené velikonoční slovo. Zvu vás, milí krajané, srdečně na četné mimořádné poutě pro vysídlené z domova, které začnou už brzy po Velikonocích. Zvolili jsme pro ně motto Světového dne míru 1978: Ne násilí – ano míru!

Požehnané Velikonoce a radostné aleluja!

Prelát Dr. Karl Reiß Apoštolský protonotář

věta pokračuje na dalším listu ⟶