Stejně tak jsme upomínáni na svou minulost a na svou větší vlast, když z novoročního koncertu z Vídně zazní strhující nesmrtelný Radeckého pochod.

Po tolika válkách a hrdinství, utrpení a bezesmyslné smrti by bylo možné pochopit postoj části naší mládeže, když s pohrdáním mluví o zákonu a povinnosti, o národu a vlasti. Jenže i ona přitom podléhá osudovému omylu: z jednoho extrému do druhého. Kvůli zneužití a oslavování národního a vojenského opomíjíme to samozřejmé — opomíjíme bránit se v tísni.

Jen dvakrát jsme za posledních 30 let na krátký okamžik znovu zažili ten ztracený pocit zkoušky obstátě s bezpříkladnou statečností. Jednou, v roce 1976, se Izraelcům podařilo přes tisíce kilometrů osvobodit své bezbranné krajany v Entebbe, a loni na podzim to byli mladí němečtí muži v Mogadišu, kteří nastoupili za své krajany a vytrhli je z toho šílenství. To nemohl být den nenásilí, den odpírání vojenské služby — protože někde je hranice, kde se člověk začíná stydět za své výmluvy, za svou nečinnost a za svou zbabělost.

Snad jednou nebude už žádná válka děl — snad nikdy ani katastrofa jediné výbuchu atomové bomby, přesto boj bude pokračovat: boj ideologií o duši člověka.

K tomu ale budeme znovu potřebovat odvahu a stálost našich otců. Stoletá hrozba z Démonů:

„…zahnat bojary, svrhnout i říši cara, rozdělit veškerou pánskou půdu, a sekerami a širočinami zničit církev, manželství, domov, zřídit nový svět" — nesmí se stát skutečností. —

„A kdyby svět byl plný ďáblů!"

Jakob (18. 1. 1878)

[obr] Setkání bývalých účastníků krajinské školy v Ansbachu v roce 1977

věta pokračuje na dalším listu ⟶