Kdo si musel prožít bídu a strádání první světové války, ten už si žádnou další válku nepřál.

Moje matka často vyprávěla o vypuknutí války v srpnu 1914 až po hladová léta 17 a 18. Jak byl vzat útokem úřad, protože nespokojenost se špatným zásobováním už nešla utišit. Jak se zlomil žebřík, po kterém se chtěli lidé dostat nahoru do skladu potravin — od spodu až nahoru obsazený lidmi. Jak se násilím vniklo do pekárny a chleba se házel rozbitými výlohami ven dětem, ženám a doma zůstalým mužům.

Jen se smutkem mluvila moje matka o tom, jak se svou matkou mlátila v jizbě cepem pytel předčasně nařezaných klasů, sušených u kamen — protože veškeré zásoby už byly dávno spotřebované.

Vyprávělo se toho mnohem víc, než dnes dokážu reprodukovat. Kéž by tehdy člověk vzal papír a tužku! Ta doba už leží zase příliš daleko a i tato válka se tak stává pověstí a legendou.

Můj otec, který byl 4 roky ve válce, mohl vyprávět z téměř nevyčerpatelné zásoby, což bohužel brzy upadne v zapomnění! Dnes se mi z jeho vojenské služby vybavují už jen města a místa: Cheb, Praha, Vídeň, Wieselburg, Orșova, Ada Kaleh; Dunaj, Piava, Soča; Konstanjevica a Zenson — místa smrti pro přítele i nepřítele. Belluno, Feltre, Terst — Monte Croce, Monte Pertica, Spinuccia. Hory v plamenech, týdny a měsíce s nedostatečnou výstrojí a jen nouzovým zásobováním v tisíc pěti stech metrech nadmořské výšky, v ledu a sněhu.

Píšu o tom, co si z vyprávění mého otce ještě pamatuji, v naději, že něco zůstane — z toho, co tito muži v těch horách vytrpěli. Že zůstane něco ze smutku nad tím, bojovat za zemi, ke které pak už nesměli patřit. A že přesto zůstane něco z hrdosti na to, že patřili k statečnému c. a k. pěšímu pluku Albrechta, vévody württemberského, č. 73. Musí být dnes možné věnovat padlým s úctou a respektem alespoň jeden řádek.

Bez tušení, co přijde, unavení a vyhublí zažili na nádraží v Chebu rozpad monarchie, zatímco jiní už mrštně instalovali nové poměry. Ještě jsem nechodil do školy, a už jsem slyšel o mrtvých ze 4. března 1919 v sudetoněmeckých městech. Děti vycítí, co se skrývá za slovy dospělých a co skrývají.

Nebylo věcí nového státu, který začal bezprávím, věnovat vojákům z fronty velkou pozornost, poděkovat jim a uznat jejich zásluhy. Mrzáky, ty nejchudší, kteří se vrátili domů, bylo vidět při slavnostech sedět u kraje cest, s otevřenou čepicí čekat na almužnu; belhat se o neforemných berlích nebo je v ubohých vozících tlačila žena či děti, a spolu s flašinetem pak zase opustili obec. Kamarádství prožité na frontě je vedlo k tomu, že se doma znovu spojili ve Svazu frontových bojovníků. Češi jim milostivě povolili jako znamení sounáležitosti nosit světle zelený klobouk frontového bojovníka. Když někdo z jejich řad zemřel, nastoupili ještě jednou, aby mu prokázali poslední čest. Nad hřbitovem zněla píseň o „Dobrém kamarádovi" a z Glockenbergu zaduněly 3 rány z hmoždíře nad městem dole, nad Starým rynkem a Seifertsgrünem. Nejednomu z nich přitom přeběhl mráz po zádech a ucítil stažení v krku.

Při odchodu domů se radovali z toho, jak dobře ještě dokážou udržet krok. A když zazněl chebský pochod, srovnali řady ještě lépe, vzpřímili hruď a hlavu a dali nepřehlédnutelně najevo švih a optimismus tohoto téměř legendárního pochodu. Domy i ulicemi se nesl výkřik: „Slyš! Teď hrajou chebského! Teď už přicházejí!"

Všichni se hnali z uliček na náměstí, kudy se procházel průvod, a i naprosto nemuzikální lidé přitom často začali dirigovat oběma rukama. Nás děti tehdy nebylo třeba na nic upozorňovat, abychom věděli, co pro Chebany tento pochod znamenal.

Chebský pěší pluk č. 73 už neexistuje, ale nikdo by nečekal, jak živě a houževnatě se jeho pochod udržel i v naší době a stále nám znovu připomíná, odkud pocházíme.