Kdo si musel prožít bídu a strádání první světové války, ten už si žádnou další válku nepřál.
Moje matka často vyprávěla o vypuknutí války v srpnu 1914 až po hladová léta 17 a 18. Jak byl vzat útokem úřad, protože nespokojenost se špatným zásobováním už nešla utišit. Jak se zlomil žebřík, po kterém se chtěli lidé dostat nahoru do skladu potravin — od spodu až nahoru obsazený lidmi. Jak se násilím vniklo do pekárny a chleba se házel rozbitými výlohami ven dětem, ženám a doma zůstalým mužům.
Jen se smutkem mluvila moje matka o tom, jak se svou matkou mlátila v jizbě cepem pytel předčasně nařezaných klasů, sušených u kamen — protože veškeré zásoby už byly dávno spotřebované.
Vyprávělo se toho mnohem víc, než dnes dokážu reprodukovat. Kéž by tehdy člověk vzal papír a tužku! Ta doba už leží zase příliš daleko a i tato válka se tak stává pověstí a legendou.
Můj otec, který byl 4 roky ve válce, mohl vyprávět z téměř nevyčerpatelné zásoby, což bohužel brzy upadne v zapomnění! Dnes se mi z jeho vojenské služby vybavují už jen města a místa: Cheb, Praha, Vídeň, Wieselburg, Orșova, Ada Kaleh; Dunaj, Piava, Soča; Konstanjevica a Zenson — místa smrti pro přítele i nepřítele. Belluno, Feltre, Terst — Monte Croce, Monte Pertica, Spinuccia. Hory v plamenech, týdny a měsíce s nedostatečnou výstrojí a jen nouzovým zásobováním v tisíc pěti stech metrech nadmořské výšky, v ledu a sněhu.
Píšu o tom, co si z vyprávění mého otce ještě pamatuji, v naději, že něco zůstane — z toho, co tito muži v těch horách vytrpěli. Že zůstane něco ze smutku nad tím, bojovat za zemi, ke které pak už nesměli patřit. A že přesto zůstane něco z hrdosti na to, že patřili k statečnému c. a k. pěšímu pluku Albrechta, vévody württemberského, č. 73. Musí být dnes možné věnovat padlým s úctou a respektem alespoň jeden řádek.
Bez tušení, co přijde, unavení a vyhublí zažili na nádraží v Chebu rozpad monarchie, zatímco jiní už mrštně instalovali nové poměry. Ještě jsem nechodil do školy, a už jsem slyšel o mrtvých ze 4. března 1919 v sudetoněmeckých městech. Děti vycítí, co se skrývá za slovy dospělých a co skrývají.
Nebylo věcí nového státu, který začal bezprávím, věnovat vojákům z fronty velkou pozornost, poděkovat jim a uznat jejich zásluhy. Mrzáky, ty nejchudší, kteří se vrátili domů, bylo vidět při slavnostech sedět u kraje cest, s otevřenou čepicí čekat na almužnu; belhat se o neforemných berlích nebo je v ubohých vozících tlačila žena či děti, a spolu s flašinetem pak zase opustili obec. Kamarádství prožité na frontě je vedlo k tomu, že se doma znovu spojili ve Svazu frontových bojovníků. Češi jim milostivě povolili jako znamení sounáležitosti nosit světle zelený klobouk frontového bojovníka. Když někdo z jejich řad zemřel, nastoupili ještě jednou, aby mu prokázali poslední čest. Nad hřbitovem zněla píseň o „Dobrém kamarádovi" a z Glockenbergu zaduněly 3 rány z hmoždíře nad městem dole, nad Starým rynkem a Seifertsgrünem. Nejednomu z nich přitom přeběhl mráz po zádech a ucítil stažení v krku.
Při odchodu domů se radovali z toho, jak dobře ještě dokážou udržet krok. A když zazněl chebský pochod, srovnali řady ještě lépe, vzpřímili hruď a hlavu a dali nepřehlédnutelně najevo švih a optimismus tohoto téměř legendárního pochodu. Domy i ulicemi se nesl výkřik: „Slyš! Teď hrajou chebského! Teď už přicházejí!"
Všichni se hnali z uliček na náměstí, kudy se procházel průvod, a i naprosto nemuzikální lidé přitom často začali dirigovat oběma rukama. Nás děti tehdy nebylo třeba na nic upozorňovat, abychom věděli, co pro Chebany tento pochod znamenal.
Chebský pěší pluk č. 73 už neexistuje, ale nikdo by nečekal, jak živě a houževnatě se jeho pochod udržel i v naší době a stále nám znovu připomíná, odkud pocházíme.
Wer schon die Not und das Elend des 1. Weltkrieges durchstehen mußte, der hat sich nach keinem weiteren Krieg mehr gesehnt.
Oft erzählte meine Mutter vom Kriegsausbruch im August 1914 bis hin zu der Hungerzeit der Jahre 17 und 18. Wie das Amthaus gestürmt wurde, weil die Unzufriedenheit über die schlechte Versorgung nicht mehr zu beschwichtigen war. Als die Leiter brach, mit der man zum Lebensmittellager hinauf wollte — von unten bis oben mit Menschen besetzt. Als man gewaltsam in eine Bäckerei eindrang, Brot durch die zerbrochenen Scheiben nach draußen den Kindern, Frauen und den daheim verbliebenen Männern zuwarf.
Nur voll Traurigkeit sprach meine Mutter darüber, wie sie mit ihrer Mutter einen Sack voll vorzeitig abgeschnittener Ähren, am Ofen getrocknet, mit der Drischl in der Stube drosch, da längst alle Vorräte aufgezehrt waren.
Viel mehr wurde erzählt, als ich heute wiederzugeben vermag. Ach, hätte man damals nur Papier und Bleistift genommen! Zu weit schon wieder liegt diese Zeit zurück und auch dieser Krieg wird so zur Sage und Legende.
Mein Vater, der 4 Jahre im Krieg war, konnte aus einem schier unerschöpflichen Vorrat darüber erzählen, das leider nun bald vergessen sein wird! Heute sind mir nur noch die Städte und Stätten seiner Dienstzeit in Erinnerung: Eger, Prag, Wien, Wieselburg, Orsowa, Adah Kaleh; Donau, Piave, Isonzo; Konstanjevica und Zenson — Stätten des Todes für Freund und Feind. Belluno, Feltre, Triest — Monte Crappa, Monte Pertika, Spinuccia. Berge in Flammen, Wochen und Monate mit unzulänglicher Ausrüstung und nur notdürftiger Versorgung in eineinhalbtausend Meter Höhe in Eis und Schnee.
Ich schreibe über das, was ich von meinem Vater noch weiß in der Hoffnung, daß etwas bleibt — was diese Männer in diesen Bergen dort ertrugen. Daß etwas bleibt von der Traurigkeit für ein Land gekämpft zu haben, dem sie danach nicht mehr angehören durften. Und daß dennoch etwas bleibt vom Stolz dem tapferen k.u.k. Infanterieregiment Albrecht Herzog von Württemberg Nr. 73 angehört zu haben. Es muß heute möglich sein, den Gefallenen in Respekt und Ehrfurcht eine Zeile zu widmen.
Keine Ahnung vom Kommenden, müde und ausgemergelt erlebten sie in Eger am Bahnhof die Auflösung der Monarchie, während andere schon wieselflink dabei waren, das Neue zu installieren. Ich ging noch nicht zur Schule, da hörte ich schon von den Toten des 4. März 1919 in den sudetendeutschen Städten. Kinder spüren, was die Erwachsenen hinter ihren Worten bewegt und was sie verbergen.
Es war nicht die Sache des neuen Staates, der mit Unrecht begann, den Frontsoldaten große Beachtung zu schenken, Dank und Anerkennung zu sagen. Die Krüppel, die Ärmsten, die heimkamen, sah man an den Festen an den Straßenrändern sitzen, mit der offenen Mütze auf Almosen wartend; auf unförmigen Krücken humpelnd oder in elenden Karren von Frau oder Kindern geschoben, samt Leierkasten danach den Ort wieder verlassend. Die erlebte Kameradschaft an der Front, ließ sie auch daheim im Frontkämpferbund wieder zusammenstehen. Die Tschechen gewährten ihnen, als Zeichen der Zusammengehörigkeit, gnädig den lindgrünen Frontkämpferhut zu tragen. Wenn einer der ihren verstarb, traten sie noch einmal an, um ihm die letzte Ehre zu erweisen. Über den Friedhof klang das Lied vom „Guten Kameraden" und vom Glockenberg krachten 3 Böllerschüsse über die Stadt drunten, über den alten Markt und die Seifertsgrün. Manch einem lief es dabei kalt über den Buckel, und er spürte im Halse ein Drücken.
Beim Abmarsch am Heimweg freuten sie sich darüber, wie gut sie immer noch Schritt zu halten in der Lage waren. Wurde gar der Egerländer Marsch gespielt, dann richteten sie noch besser die Reihen aus, hoben die Brust und den Kopf und gaben dem Schwung und dem Optimismus dieses fast legendären Marsches unübersehbaren Ausdruck. Durch die Häuser, über die Straßen hinüber ging der Ruf: „Hurch! öitza spüln sie an Echalanda! Hurch öitza komma sa!"
Alles rannte aus den Gassen an die Plätze, wo vorbeimarschiert wurde und da begannen auch völlig Unmusikalische oft mit beiden Händen zu dirigieren. Uns Kinder hätte man damals nicht aufmerksam machen müssen, um zu wissen, wieviel den Egerländern dieser Marsch bedeutete.
Das Egerländer Infanterieregiment Nr. 73 ist nicht mehr, aber niemand hätte gedacht wie lebendig und zäh sich sein Marsch auch in unserer Zeit behauptet und uns immerwieder darauf hinweist, wo wir hergekommen sind.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.