Narodil jsem se a vyrostl ve starém „Steigerhäuslu" (Domku hlídače). Už moji prarodiče tam měli svůj domov. Byl to důvěrný starý dům. Ačkoli navenek nevypadal nijak honosně, ukrýval ve svém nitru útulnost a domáckost. Krátce řečeno, člověk se tam cítil doma. Tento útulný domov stál na okraji Horního Slavkova (Schlaggenwald), a to na jižní hranici k Krásnu, a tomuto kousku Horního Slavkova se říkalo „Hou" („Hub"). K této čtvrti nepatřilo příliš mnoho budov. Nejreprezentativnější bylo Annaheim, později přejmenované na Jahnheim. Ke třem hostincům, které tato malá osada už měla, přibyl ještě čtvrtý — právě Jahnheim.
„Hub" neboli „Hou" protínala státní silnice, která vedla z Lokte přes Horní Slavkov a Krásno do Plzně. Po obou stranách silnice stálo těch pár domů a díky této silnici byl náš rodný městeček průmyslově dobře zpřístupněn. Byla tam porcelánka Sommer a Matschak, dále bývalá zlatopřádelna, v níž byla umístěna továrna na kočáry. Po první světové válce se tam vyráběly hlavně cikánské vozy, které jsme my kluci po dokončení obdivovali cestou do školy; později tam byla soustružna a poté punčochárna, které tyto zdi hostily. Třetí budovou byla knoflíkárna. Tento podnik se neudržel, a tak z něj později vznikla pekárna. Ale ani toto řemeslo nemělo dlouhého trvání. Na počátku dvacátých let si na pravé straně silnice — vzato od „Hub" směrem k Hornímu Slavkovu — postavila rodina Völklů (Völkl-Schuster) na příkrém svahu dřevěný domek. Zase na levé straně stejným směrem byla porcelánka Grosse. Poskytovala tam po nějaká léta pár pracovních míst. Za ní pak stál hostinec „U Gustla Kolba". Útulná hospůdka, kam se rádo zašlo po procházce. Hned vedle bylo Jahnheim, k němuž od státní silnice vedla alej. Přímo u státní silnice vítal příchozí „Steigerhäusl", na němž byla umístěna pamětní deska, kvůli které se leckterý automobilista zastavil, aby si ji vyfotografoval. Deska byla na památku jistého Woitecha z Lokte. Co to s tímto mužem vlastně mělo za souvislost, mi nikdy nikdo nevysvětlil. Snad to byl básník? Šel-li člověk od silnice kolem „Steigerhäuslu", dostal se do „Pinge". „Pinge" neboli „Schützenhaus" (Střelnice), jak se jí také říkalo, je jistě všem Slavkovákům dobře známá. Nad „Pinge" ležel „Hubhof", což byla zase samostatná část Horního Slavkova. Ale k „Hou" patřil ještě „Koppelhof"; tehdy v něm bydlely tři rodiny. Šel-li člověk po silnici kousek dál směrem ke Krásnu, dostal se k „Horní Hou". Tam stál hned za Bergmannsrastem (hornickým odpočívadlem) hostinec Wognera Waoltla — čili „U pohodlí". Obě části obce, ačkoli patřily ke dvěma různým obcím — „Horní Hou" byla na krásenském katastru — žili obyvatelé tohoto území ve svornosti a míru. I my kluci jsme si dobře rozuměli, ačkoli jsme chodili do dvou různých škol, a přece jsme byli sousedé. Název „Hub" bude patrně odvozen od staré míry. Jak velká tato míra je, to bohužel nedovedu udat. S hornictvím, které tam bylo ještě do konce první světové války velmi čile provozováno, to jistě nějakou souvislost mělo.
Co mě vlastně přimělo napsat jednou o tomto koutku země, jsou moje vzpomínky na mládí. Přitom bych chtěl obzvlášť zdůraznit pocit svobody, který jsem tam prožíval já i jistě všichni, kdo tam kdysi žili. Tak svobodně jako na „Hou" nejspíš žádný mladý člověk nevyrůstal. Kdo chtěl, nemusel s nikým přijít do styku. S nikým nikdy nedošlo k žádné hádce. Ano, žil tam nejmírumilovnější lidský rod. My děti jsme v pěkném ročním období — na jaře, v létě a na krásném podzimu — mohli udělat z celého okolí nebezpečné teritorium. Krásné ovocné zahrady nás často velmi lákaly. Ale nikdy nedošlo ke skandálu kvůli tomu, že jsme se pokochali cizím ovocem. Také rybičky v rybnících sváděly k tomu, vylovit je z jejich živlu. Dlouhá cesta do školy nám ve všech ročních obdobích poskytovala mnoho zábavy. Zvlášť náhonový potok (Flutbach), který nedaleko silnice zurčel svým korytem, nás okouzloval. Tam jsme si mnohokrát vyzkoušeli svoje skokanské umění. Často se stalo, že si někdo dal nedobrovolnou koupel, protože přecenil sílu ve svých nohou. Nu, jako u všech dětí, byla i tady škodolibá radost nad tím veliká. Jenomže ten ubožák pak musel strávit několik hodin v mokrém oblečení ve školní lavici, ať jsme kalhoty a kabáty předtím sebevíc pevně vyždímali. Ale tahle bída se dala snáze překonat, než kdyby se ono neštěstí přihodilo cestou domů ze školy. Protože tam rodiče nechápali žádnou legraci. Fackám jste byli jisti, pokud ne ještě horšímu, jako ranám vařečkou nebo kalhotovým opaskem, který tehdy byl z jiného materiálu a nebyl jen ozdobně omotán kolem břicha, jak to ukazuje dnešní móda. My kluci jsme byli prostě z jiného těsta. Jak drsná byla naše skutečnost, tak tvrdí jsme byli i my sami. Nejraději jsme se my „Houenerové" pouštěli do potyček s měšťanskými žáky a žákyněmi, kteří putovali z Krásna do Horního Slavkova. Zvlášť v zimě, tam se odehrávaly sněhové bitvy, které se daly přirovnat k opravdové válce. Ale policie se do toho nezapojovala, i když to jednoho nebo druhého někdy pořádně zasáhlo. Protože mazaní tam občas přimíchali do sněhové koule kámen, a když taková koule zasáhla, což se stávalo často, vznikaly pěkné boule nebo i tržné rány. Přitom se muselo držet jazyk za zuby, protože doma by pak bylo ještě jednou nařezáno.
Erinnerung an meine Kinder- und Jugendzeit
Geboren und aufgewachsen bin ich im alten „Steigerhäusl". Schon meine Großeltern hatten dort ihr Heim. Es war ein trauliches altes Haus. Obwohl äußerlich nicht sehr ansehnlich, barg es doch in seinem Innern eine Vertraulichkeit und Heimlichkeit. Kurz und gut, man fühlte sich daheim. Dieses traute Heim stand am Rande von Schlaggenwald und zwar an der Südgrenze zu Schönfeld, man nannte dieses Stückchen Schlaggenwald die „Hou" („Hub"). Zu diesem Stadtteil gehörten nicht sehr viele Gebäude. Das repräsentativste war das Annaheim, das später in Jahnheim umbenannt wurde. Zu den drei Gasthäusern, die diese kleine Ansiedlung schon hatte, kam noch ein viertes — eben das Jahnheim — hinzu.
Die „Hub" oder „Hou" wurde von der Staatsstraße, die von Elbogen über Schlaggenwald, Schönfeld nach Pilsen führte, durchschnitten. Zu beiden Seiten der Straße waren die wenigen Häuser angelegt, und durch diese Straße war unser Heimatstädtchen industriell sehr erschlossen. Da war die Porzellanfabrik Sommer und Matschak, danach die ehem. Goldspinnerei, in der eine Wagenfabrik untergebracht war. Nach dem ersten Weltkriege wurden hier hauptsächlich Zigeunerwagen gefertigt, die wir Buben auf unseren Schulwegen nach Fertigstellung bestaunen konnten; später war es eine Drexlerei und danach eine Strumpffabrik, die die Mauern beherbergten. Eine Knopffabrik war das dritte Gebäude. Dieser Betrieb hatte sich nicht halten können und so wurde daraus später eine Bäckerei. Aber auch dieser Gewerbezweig bestand nicht lange. In den frühen Zwanzigerjahren hatte sich auf der rechten Straßenseite — von der „Hub" in Richtung Schlaggenwald gesehen — die Familie Völkl (Völkl-Schuster) an dem steilen Hang ein Holzhäuschen errichtet. Wiederum auf der linken Seite in der gleichen Richtung war die Porzellanfabrik Grosse. Es hat dort etliche Jahre einige Arbeitsplätze gegeben. Dahinter stand dann das Gasthaus „Gustl Kolbs". Ein gemütliches Wirtshaus, in dem gerne nach einem Spaziergang eingekehrt wurde. Gleich daneben war dann das Jahnheim, zu dem von der Staatsstraße aus eine Allee hinführte. Unmittelbar an der Staatsstraße grüßte das „Steigerhäusl", an dem eine Gedenktafel angebracht war und das manchen Automobilisten dazu veranlaßte, es zu fotografieren. Die Tafel war zum Gedenken an einen gewissen Woitech aus Elbogen dort angebracht. Was es eigentlich mit diesem Mann für eine Bewandtnis hatte, ist mir nie erklärt worden. Vielleicht war er ein Dichter? Ging man den Weg von der Straße an dem „Steigerhäusl" vorbei, kam man in die „Pinge". Die „Pinge" oder das „Schützenhaus", wie es auch genannt wurde, ist ja allen Schlaggenwaldern gut bekannt. Oberhalb der „Pinge" lag der „Hubhof", der wieder ein gesonderter Ortsteil von Schlaggenwald war. Aber zur „Hou" gehörte noch der „Koppelhof"; er beherbergte damals drei Familien. Ging man die Straße in Richtung Schönfeld ein Stückchen weiter, kam man zur „Oberen Hou". Da stand gleich hinter der Bergmannsrast das Gasthaus des Wogner Waoltl — oder „Zur Gemütlichkeit". Beide Ortsteile, obwohl sie zu zwei verschiedenen Gemeinden gehörten — die „Obere Hou" war auf dem Schönfelder Kataster — lebten die Bewohner dieses Gebietes in Eintracht und Frieden. Auch wir Buben hatten uns gut verstanden, obwohl wir zwei verschiedene Schulen besuchten und doch Nachbarn waren. Die Hub dürfte ihre Bezeichnung von einem alten Maß herleiten. Wie groß dieses Maß ist, kann ich leider nicht angeben. Mit dem Bergbau, der dort noch bis zum Ende des ersten Weltkrieges sehr rege betrieben worden war, hat es bestimmt etwas zu tun gehabt.
Was mich eigentlich bewog einmal von diesem Fleckchen Erde zu berichten, sind meine Jugenderinnerungen. Dabei möchte ich ganz besonders mein und wohl auch aller dort einst seßhaften Bewohner empfundenes Freiheitsgefühl betonen. So frei wie auf der „Hou" dürfte kein junger Mensch aufgewachsen sein. Wenn man wollte, brauchte man mit niemanden in Berührung kommen. Mit keinem gab es jemals einen Streit. Ja es lebte das friedlichste Völkchen dort. Wir Kinder hatten in der schönen Jahreszeit — Frühling, Sommer und im schönen Herbst — die ganze Gegend unsicher machen können. Die schönen Obstgärten hatten uns oftmals sehr angezogen. Aber nie gab es einen Krawall, weil wir uns an fremden Früchten ergötzt haben. Auch die Fischlein in den Teichen verlockten dazu sie aus ihrem Element zu holen. Der lange Schulweg bot uns zu allen Jahreszeiten viel Abwechslung. Besonders der Flutbach, der ja unweit der Straße in seinem Bachbett dahinmurmelte, hatte es uns angetan. Da probierten wir so manches Mal unsere Sprungkunst aus. Öfters nahm einer ein unfreiwilliges Bad, weil er seine Kraft in den Beinen überschätzt hatte. Nun, wie bei allen Kindern, war auch da die Schadenfreude darüber
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.