⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Obě ženy teď nevěděly, co dřív. Křičela jsem, když mi babička nakonec to mrtvé zvíře vzala, a maminka naříkala nad zničeným kabátkem. Veškeré čištění kapesníky nic nepomohlo. Tak jsme se s babičkou rozloučily; slíbila mi, že se pokusí koťátko vyléčit.
Během všeho toho rozčilování uplynulo tolik času, že když se objevily první domy Töppeles, uslyšely jsme, jak od Schönwehru přes Teplé údolí píská vláček. Nebylo možné ten vlak ještě stihnout, museli jsme tedy malou věčnost čekat na další. Maminčin hněv brzy ustoupil její velké trpělivosti, konejšivě mě hladila a já jsem začala být unavená.
Najednou se malou čekárnou nádraží prohnalo velké vzrušení a zděšení, protože se rozneslo, že se před náš už odjetý vláček vrhl člověk unavený životem.
To neštěstí jsem tehdy ještě nedokázala docenit, ale když mě maminka prudce přitiskla k sobě a její slzy mi dopadaly na obličej, cítila jsem, že se muselo stát něco velmi zlého.
Dnes vím, že moje maminka byla velmi vděčná, že jsme kvůli mé nehodě zmeškaly náš vlak. K tomu mi přichází na mysl přísloví z domoviny:
„Ma woiss nej, vawa eppas gout is!" (Člověk nikdy neví, k čemu je něco dobré!)
Hermine Walter, roz. Palm
[obr] „Flutbach" mezi vedlejšími budovami mlynáře Bauera a Wagnerovým domem (poslanec Fischer)
mußte. Nun wußten die beiden Frauen nicht, was sie zunächst tun sollten. Ich schrie, als mir schließlich die Großmutter das tote Tier fortnahm, und meine Mutter klagte über das verdorbene Mäntelchen. Alles Putzen mit Taschentüchern wollte nichts helfen. So trennten wir uns von meiner Großmutter, die mir versprach, daß sie versuchen wolle, das Kätzchen gesund zu pflegen.
Über all den Aufregungen war nun so viel Zeit vergangen, daß wir, als die ersten Häuser von Töppeles sichtbar wurden, das Bähnchen von Schönwehr her über das Tepltal pfeifen hörten. Es war unmöglich, diesen Zug noch zu erreichen, so mußten wir eine kleine Ewigkeit auf den nächsten warten. Mutters Ärger war bald ihrer großen Geduld gewichen, sie streichelte mich tröstend, und ich begann müde zu werden.
Plötzlich jagte eine große Aufregung und Entsetzen durch den kleinen Warteraum der Bahnstation, denn es war bekannt geworden, daß sich ein lebensmüder Mensch vor unser davongefahrenes Bähnchen geworfen hatte.
Ich konnte das Unglück damals noch nicht ermessen, aber als meine Mutter mich heftig an sich drückte und ihre Tränen auf mein Gesicht fielen, fühlte ich, daß etwas sehr Schlimmes geschehn sein mußte.
Heute weiß ich, daß meine Mutter sehr dankbar war, daß wir durch mein Mißgeschick unseren Zug versäumt hatten. Hierzu kommt mir ein Sprichwort aus der Heimat in den Sinn:
„Ma woiss nej, vawa eppas gout is!"
Hermine Walter, geb. Palm
[obr] Der „Flutbach" zwischen den Nebengebäuden des Müllers Bauer und dem Wagner-Haus (Abgeordneter Fischer)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.