⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Obě ženy teď nevěděly, co dřív. Křičela jsem, když mi babička nakonec to mrtvé zvíře vzala, a maminka naříkala nad zničeným kabátkem. Veškeré čištění kapesníky nic nepomohlo. Tak jsme se s babičkou rozloučily; slíbila mi, že se pokusí koťátko vyléčit.

Během všeho toho rozčilování uplynulo tolik času, že když se objevily první domy Töppeles, uslyšely jsme, jak od Schönwehru přes Teplé údolí píská vláček. Nebylo možné ten vlak ještě stihnout, museli jsme tedy malou věčnost čekat na další. Maminčin hněv brzy ustoupil její velké trpělivosti, konejšivě mě hladila a já jsem začala být unavená.

Najednou se malou čekárnou nádraží prohnalo velké vzrušení a zděšení, protože se rozneslo, že se před náš už odjetý vláček vrhl člověk unavený životem.

To neštěstí jsem tehdy ještě nedokázala docenit, ale když mě maminka prudce přitiskla k sobě a její slzy mi dopadaly na obličej, cítila jsem, že se muselo stát něco velmi zlého.

Dnes vím, že moje maminka byla velmi vděčná, že jsme kvůli mé nehodě zmeškaly náš vlak. K tomu mi přichází na mysl přísloví z domoviny:

„Ma woiss nej, vawa eppas gout is!" (Člověk nikdy neví, k čemu je něco dobré!)

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] „Flutbach" mezi vedlejšími budovami mlynáře Bauera a Wagnerovým domem (poslanec Fischer)