Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 148
/ 32
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 7
Léto v Horním Slavkově

strach z hloubky pod námi. Nevyhnutelně zůstávalo seno viset na stromech, keřích a plotech, ztrácelo se na cestě a padalo do náhonu. Běda, když byl vůz naložený nakřivo! Běda, když to někdo neuměl pořádně řídit! Nejhorší bylo, když jednou vůz i se senem shořel a zachránili se jen koně. Na vině byl malý doutnající ohýnek na okraji lesa, kterým se odháněli otravní střečci (Briama). To dalo, smíšeno se škodolibostí, látku k řečem na celý týden. Vykládání trvalo dlouho do večera. Z vozu se seno házelo na plácek před vraty. Odtud shora spouštěli lano s hákem. Dvě ženy rozprostřely plachtu (Bloah), naplnily ji a nacpaly senem, zavěsily hák do obou poutek (Bandla) a s hlasitým voláním „af! auf!" se náklad vytahoval nahoru. Jednou se skoro stalo, že se kvůli neopatrně použitému špičatému hákovu na maso vytáhla nahoru i jedna žena. Skřípavě se točil dřevěný váleček na vyčnívajícím trámu. V horku a prachu pod střechou se muselo seno šlapáním udusávat. Pro nás to byla spíš zábava – vyběhnout po schodech nahoru, abychom byli u toho, jak se seno dusá. Shora z vikýře vypadaly dvory a kouty úplně jinak a trvalo dlouho, než nás dole volající dospělí, uličníky, objevili. Obrovské množství sena pod lepenkou krytými střechami dávalo pochopit strach z ohně. U mého dědečka, sedláře Ubla (Ublsattler), proto platila úmyslně škodolibá výhrůžka „zapálím oheň!" za jeden z nejodpornějších činů.

Vedle větší hrozby ohně přinášela voda v letních měsících jen dobro – především pro děti. Postupně jsme si v tom zvyšovali zkušenosti: stavění hrázek v náhonu, veslování a plavba na neckách a bočnicích vozů (Hudlteile) u Malzmüllerdammu a Ubldammu – když byly zasunuté stavidla. Druhý rybník a Velký rybník už byly obtížnější. Dalším stupněm bylo koupání na Ebmetu. Tam rodiče ještě počítali s tím, že by nás v případě topení stačili včas vytáhnout. Alisteich a Muckengrund, to bylo největší riziko, a proto tam bylo taky nejkrásněji. Málo návštěvníků, údajně studená místa, kdysi jeden utonulý – to všechno dělalo z radovánek ve vodě dobrodružství. Jen v horním Muckengrundu jsem nikdy nikoho ve vodě neviděl a sám jsem tam taky nikdy nebyl. Slavkovská voda nejen osvěžovala, ale i uklidňovala. To si jistě ještě někteří obyvatelé pamatují. Kdo vyrůstal a bydlel v domech od Dietricha až po Kühnhackla a od Häuser-Kaufmanna až po Pflughaus, ten slyšel dnem i nocí šumět vodu – celý život. Voda, která tekla do sladovnického mlýna (Malzmühle), se o pár domů dál, něco pod Dietrichovým mostem, znovu vrhala do náhonu. Ke spánku nemohlo být nic krásnějšího než toto stálé šumění. Ale ve dnech, kdy mlýn stál, bylo ticho děsivé a usínalo se jen s obtížemi. Kdo musel odtamtud ze Slavkova na kratší či delší dobu odejít, tomu to šumění chybělo, a kdo se vrátil domů, byl blažený.

Protože nám pomalu dochází, jak vzácnou se voda ještě stane, chtěl bych připomenout i pramen Stříbrného potoka (Silberbach). Vzpomínat znamená také srovnávat. Tento pramen byl krásnější než dnešní prameny Ohře a Dunaje. Už nikdy neuvidím tak čistý, kočičím stříbrem se lesknoucí písek, jak se bez začátku a konce – neslyšně – pohyboval na dně pramene ve Waldandachtu. Tehdy byla voda ještě čistá a k pití stačila dlaň.

V kalendáři měl také ještě léto pár pevných bodů. 10. července byli „Sedm bratří" (Siebenbrüder). Podle počasí toho dne mělo pak sedm týdnů buď svítit slunce, nebo pršet. Na svátek Markéty, 20. července, se říkalo: „Obilí láme kořen." Od té chvíle začínalo obilí dozrávat. Jinak důležitým datem byl 25. červenec, svátek Jakuba. Tehdy se poprvé ochutnaly brambory. Spolu s okurkami a vaječnými houbami (Eiaschwammalan) daly lepší jídlo než ze starých brambor (Erdöppln). Tím konečně skončil „holubí hlad" (Taubenhunger). Den nato, 26. července, byl svátek Anny.

[obr] „Ublgarberhaus" (koželužna rodiny Ublů, pravděpodobně na podzim 1914) je dnes srovnán se zemí.

S oběma krávami: Josef Ubl, sedlářský mistr – pod vraty domu: Anna Ubl, manželka bělokožešníka Antona Ubla, s dcerou Franziskou, paní Kühnhackl (pekařka). Zleva doprava: Theresia Ubl – paní Jakob – Anna Ubl – paní Rippl – Anna Hubl – Maria Kempf (jatka)

[bez textu]

věta pokračuje na dalším listu ⟶

list 7 z 32
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.