strach z hloubky pod námi. Nevyhnutelně zůstávalo seno viset na stromech, keřích a plotech, ztrácelo se na cestě a padalo do náhonu. Běda, když byl vůz naložený nakřivo! Běda, když to někdo neuměl pořádně řídit! Nejhorší bylo, když jednou vůz i se senem shořel a zachránili se jen koně. Na vině byl malý doutnající ohýnek na okraji lesa, kterým se odháněli otravní střečci (Briama). To dalo, smíšeno se škodolibostí, látku k řečem na celý týden. Vykládání trvalo dlouho do večera. Z vozu se seno házelo na plácek před vraty. Odtud shora spouštěli lano s hákem. Dvě ženy rozprostřely plachtu (Bloah), naplnily ji a nacpaly senem, zavěsily hák do obou poutek (Bandla) a s hlasitým voláním „af! auf!" se náklad vytahoval nahoru. Jednou se skoro stalo, že se kvůli neopatrně použitému špičatému hákovu na maso vytáhla nahoru i jedna žena. Skřípavě se točil dřevěný váleček na vyčnívajícím trámu. V horku a prachu pod střechou se muselo seno šlapáním udusávat. Pro nás to byla spíš zábava – vyběhnout po schodech nahoru, abychom byli u toho, jak se seno dusá. Shora z vikýře vypadaly dvory a kouty úplně jinak a trvalo dlouho, než nás dole volající dospělí, uličníky, objevili. Obrovské množství sena pod lepenkou krytými střechami dávalo pochopit strach z ohně. U mého dědečka, sedláře Ubla (Ublsattler), proto platila úmyslně škodolibá výhrůžka „zapálím oheň!" za jeden z nejodpornějších činů.
Vedle větší hrozby ohně přinášela voda v letních měsících jen dobro – především pro děti. Postupně jsme si v tom zvyšovali zkušenosti: stavění hrázek v náhonu, veslování a plavba na neckách a bočnicích vozů (Hudlteile) u Malzmüllerdammu a Ubldammu – když byly zasunuté stavidla. Druhý rybník a Velký rybník už byly obtížnější. Dalším stupněm bylo koupání na Ebmetu. Tam rodiče ještě počítali s tím, že by nás v případě topení stačili včas vytáhnout. Alisteich a Muckengrund, to bylo největší riziko, a proto tam bylo taky nejkrásněji. Málo návštěvníků, údajně studená místa, kdysi jeden utonulý – to všechno dělalo z radovánek ve vodě dobrodružství. Jen v horním Muckengrundu jsem nikdy nikoho ve vodě neviděl a sám jsem tam taky nikdy nebyl. Slavkovská voda nejen osvěžovala, ale i uklidňovala. To si jistě ještě někteří obyvatelé pamatují. Kdo vyrůstal a bydlel v domech od Dietricha až po Kühnhackla a od Häuser-Kaufmanna až po Pflughaus, ten slyšel dnem i nocí šumět vodu – celý život. Voda, která tekla do sladovnického mlýna (Malzmühle), se o pár domů dál, něco pod Dietrichovým mostem, znovu vrhala do náhonu. Ke spánku nemohlo být nic krásnějšího než toto stálé šumění. Ale ve dnech, kdy mlýn stál, bylo ticho děsivé a usínalo se jen s obtížemi. Kdo musel odtamtud ze Slavkova na kratší či delší dobu odejít, tomu to šumění chybělo, a kdo se vrátil domů, byl blažený.
Protože nám pomalu dochází, jak vzácnou se voda ještě stane, chtěl bych připomenout i pramen Stříbrného potoka (Silberbach). Vzpomínat znamená také srovnávat. Tento pramen byl krásnější než dnešní prameny Ohře a Dunaje. Už nikdy neuvidím tak čistý, kočičím stříbrem se lesknoucí písek, jak se bez začátku a konce – neslyšně – pohyboval na dně pramene ve Waldandachtu. Tehdy byla voda ještě čistá a k pití stačila dlaň.
V kalendáři měl také ještě léto pár pevných bodů. 10. července byli „Sedm bratří" (Siebenbrüder). Podle počasí toho dne mělo pak sedm týdnů buď svítit slunce, nebo pršet. Na svátek Markéty, 20. července, se říkalo: „Obilí láme kořen." Od té chvíle začínalo obilí dozrávat. Jinak důležitým datem byl 25. červenec, svátek Jakuba. Tehdy se poprvé ochutnaly brambory. Spolu s okurkami a vaječnými houbami (Eiaschwammalan) daly lepší jídlo než ze starých brambor (Erdöppln). Tím konečně skončil „holubí hlad" (Taubenhunger). Den nato, 26. července, byl svátek Anny.
[obr] „Ublgarberhaus" (koželužna rodiny Ublů, pravděpodobně na podzim 1914) je dnes srovnán se zemí.
S oběma krávami: Josef Ubl, sedlářský mistr – pod vraty domu: Anna Ubl, manželka bělokožešníka Antona Ubla, s dcerou Franziskou, paní Kühnhackl (pekařka). Zleva doprava: Theresia Ubl – paní Jakob – Anna Ubl – paní Rippl – Anna Hubl – Maria Kempf (jatka)
[bez textu]
Angst vor der Tiefe unter uns. Unvermeidlich blieb Heu an den Bäumen, Stauden und Zäunen hängen, ging auf der Straße verloren und fiel in die Flut. Wehe! wenn ein Wagen schief geladen war. Wehe! wenn einer nicht richtig fahren konnte. Am schlimmsten, als einmal ein Wagen samt dem Heu verbrannte, und nur die Pferde gerettet werden konnten. Ein kleines qualmendes Feuerchen zum Vertreiben der lästigen Briama am Waldrand war schuld. Das ergab, mit Schadenfreude vermischt, Gesprächsstoff für eine ganze Woche. Bis spät in den Abend dauerte das Abladen. Vom Wagen aus wurde das Heu auf den Platz vor der Haustüre geworfen. Dort kam von oben ein Seil mit dem Haken. Zwei Frauen breiteten eine Bloah (Tuch) aus, füllten und drückten Heu hinein, hängten den Haken in die beiden Bandla und mit lauten Ruf „af! auf!" wurde die Last hochgezogen. Fast wäre einmal, weil man fahrlässig einen spitzen Fleischhaken verwendete, eine Frau mit hochgezogen worden. Quietschend drehte sich eine Holzrolle an dem vorstehenden Balken. In Hitze und Staub unter dem Dach mußte das Heu eingetreten werden. Für uns war es mehr eine Gaudi, die Stiegen hinaufzuspringen, um beim Haschoppen dabei zu sein. Hoch vom Dachfenster sahen die Höfe und Winkel ganz anders aus und es dauerte lange bis die Angerufenen drunten uns Lausbuben entdeckten. Die großen Heumassen unter den pappgedeckten Dächern, machten die Angst vor dem Feuer verständlich. Bei meinem Großvater, dem Ublsattler, galt deshalb die absichtlich-mutwillige Drohung „ich bäich Feija!" als eine der verwerflichsten Handlungen.
Neben der größeren Gefahr durch Feuer, schafft in den Sommermonaten Wasser nur Wohltat — vor allem für Kinder. Stufenweise steigerten wir unsere Erfahrung darin: Teichbauen in der Flut, Rudern und Kahnfahren mit Waschtrögen und Hudlteilen (Wagenseitenteile) am Malzmüllerdamm und am Ubldamm — wenn die Schützen gesteckt waren. Der 2. Teich und der Große Teich waren schon schwieriger. Die nächste Stufe war das Baden auf der Ebmet. Dort rechneten die Eltern noch damit, daß wir im Falle des Ertrinkens rechtzeitig herausgezogen würden. Alisteich und Muckengrund, das war das größte Risiko, deshalb war es dort auch am schönsten. Nur wenig Besucher, angeblich kalte Stellen, irgendwann einmal ein Ertrunkener; da war vieles dazu angetan, die Freuden im Wasser zum Abenteuer werden zu lassen. Nur im oberen Muckengrund habe ich nie jemand im Wasser gesehen und bin auch selbst nicht drinnen gewesen. Schlaggenwalder Wasser erfrischte nicht nur, es beruhigte auch. Sicher werden das noch einige Bewohner wissen. Wer in den Häusern vom Dietrich bis zum Kühnhackl und vom Häuser-Kaufmann bis zum Pflughaus aufgewachsen ist und dort gewohnt hat, der hörte Tag und Nacht Wasser rauschen — ein Leben lang. Das Wasser, das in die Malzmühle lief, stürzte einige Häuser weiter, etwas unterhalb der Dietrichbrücke wieder in den Flutbach. Zum Einschlafen konnte es nichts Schöneres geben, als dieses stetige Rauschen. Aber an Tagen, an denen die Mühle stand, war die Stille beängstigend und der Schlaf nur mit Mühe zu finden. Wer von dort Schlaggenwald einmal für kürzer oder länger verlassen mußte, dem fehlte das Rauschen, und wer heimkam war selig.
Da uns allmählich aufgeht, wie kostbar Wasser noch werden wird, möchte auch ich an die Silberbachquelle erinnern. Erinnern heißt auch vergleichen. Diese Quelle war schöner als die Quellen der Eger und Donau heute. Nimmer werde ich so reinen katzensilbrigen Sand sehen, wie er sich ohne Anfang und Ende — lautlos — im Quellgrund der Waldandacht bewegte. Damals war Wasser noch sauber und zum Trinken genügte die hohle Hand.
Im Kalender hatte der Sommer noch einige feste Punkte. Am 10. Juli waren die „Siebenbrüder". Je nach dem Wetter, sollte es dann sieben Wochen lang Sonne oder Regen geben. Am Margaretentag, dem 20. Juli hieß es: „Bricht dem Korn die Wurzel". Von nun an begann das Getreide zu reifen. In einer anderen Weise war Jakobi am 25. Juli ein wichtiges Datum. Da probierte man zum erstenmal die Kartoffel. Zusammen mit Gurken und Eiaschwammalan gaben sie ein besseres Essen, als aus den alten Erdöppln. Damit war der „Taubenhunger" endlich vorbei. Tags darauf war am 26. Juli der Namenstag Anna. Zu
[obr] Das „Ublgarberhaus" (wahrscheinlich im Herbst 1914) ist heute dem Erdboden gleichgemacht.
Mit den beiden Kühen: Josef Ubl, Sattlermeister — unter der Haustür: Anna Ubl, Gattin vom Weißgerber Anton Ubl mit Tochter Franziska, Frau Kühnhackl (Bäcker). Von links nach rechts: Theresia Ubl — Frau Jakob — Anna Ubl — Frau Rippl Anna Hubl — Maria Kempf (Schlachthof)
[bez
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.