LÉTO V HORNÍM SLAVKOVĚ (SCHLAGGENWALD)

Každé léto nám něco připomene domov: starý dřevěný štít, pod ním prozářený keř bezu, vůni sena, čmeláky nad jetelovým polem, modré vlčí boby u příkopu. Něco nám připadá povědomé – najednou si vzpomeneme – vzdálenost je zrušena, časový odstup překlenut – myslíme na léto v Horním Slavkově...

Mnohé se zdálo dávno zapomenuté, jako by to nikdy nebylo.

Znovu se vynořují prosté věci, které nás obklopovaly, a naplňuje nás radost. Vždycky je to tak: teprve když dny a události dávno pominou, doceníme jejich hodnotu; teprve pak z nich začneme žít.

Léto se zahajovalo svatodušními svátky. K tomu patřila v bytě velká kytice březových větví. U nás to tak bylo a jistě to tak bylo i v ostatních rodinách. Když v sobotu odpoledne skončilo takzvané „Zoamwoaschn" (sobotní úklid před svátky), muselo se sehnat kvítí. Jestli z Neuer Weg, z Galgenbergu nebo z Wiesentalu, na tom tolik nezáleželo; potřebovalo se, aby se na ně měl kam posadit Duch svatý. Mladé břízky pak o následujícím svátku Božího těla zdobily náměstí a čtyři vysoké oltáře. Tím teprve léto opravdu začalo: když se účastníci procesí chvatně snažili urvat si z tohoto posvěceného zeleného chvojí kousek. Na ochranu před blížícími se bouřkami se pak nosilo domů a zastrkávalo za krucifix a za krokve. Věřilo se, že podle průběhu počasí toho dne lze usuzovat na počasí v následující době. Jak schlo listí na postavených březích, tak se počítalo i se schnutím sena. My děti jsme se nějakou dobu při předpovídání počasí řídily modrožlutými skládanými letáčky Nivea. Ty se dostávaly zdarma u Köppla v drogerii. Bylo v nich pro každý den koupací sezóny zaznamenáno slunce, déšť, kroupy a bouřka.

V březích, které se tady v zemi stavějí při letních slavnostech, se mi vždycky vybaví břízy z tělocvičných a hasičských slavností doma.

A na věnečky z procesí o Božím těle si vzpomenu, kdykoli vidím kvetoucí kopretiny, kontryhel a pivoňky. Věnečky z bílých a růžových kociánků už neexistují. Nikde jsem tyto květiny ve Spolkové republice nenašel. Tak mi zůstává Hahnenhalde jediným nalezištěm. I dnes už díky pokrokovému zemědělství vymizelý koukol byl tam na obilných polích také doma.

Smiřuji se s tím, že ani Hahnenhalde už neexistuje. Rádi jsme tudy chodili cestou tam i zpátky na Ebmet: kamení na házení, klacky na řezbaření, příležitostí k rvačkám a na hraní na vojáky bylo dost. Cestou se dala rychle utrhnout i hrst brusinek. Píseň „Kein schöner Land in dieser Zeit" – bohužel také čím dál vzácnější – zůstává pro mě navždy spojená s těmito kopečky. Nezapomenutelně jsem si ji tam vštípil při svatojánském ohni. Dozněná píseň, dohořívající oheň, na obloze houstnoucí hvězdy a cesta domů letní nocí – co by mě mohlo dojmout víc? Senoseč přinášela ruch do ulic a uliček. Zprvu ještě bez velkého rozruchu se venku na loukách kosila tráva, tloukla a obracela. Ale následné svážení zaměstnávalo celou obec a všechny obyvatele. Řemesla a živnosti běžely na půl plynu, do práce se zapřahaly i školní děti a honily se ke spěchu. Najímali se navíc nádeníci, aby se stihla sklidit zimní píce pro dvě krávy a jeden kus dobytka měšťanů-hospodářů, tzv. Köihpritscherů. Žebřiňáky s dlouhými senovými bidly rachotily po dlažbě. Ven z města jely přes Obere Gasse, Zehntplatz, Seifertsgrün, Trifft, Neue Straße a Leßnitzgasse. Obě tažné krávy, pořádně namazané páchnoucím olejem proti střečkům (Briamaöl), se přemlouvaly k rychlejší chůzi. Školák určený k tomu, aby se před krávami zastavoval a odháněl střečky (Briamavatreim), seděl bokem uprostřed vozu vedle velké konvice s kávou. Tak začínal kolem poledne výjezd. Poté co slunce překročilo svůj nejvyšší bod a včas obrácené seno uschlo, přijížděly kolem 2. hodiny první fůry. Ulice byly úzké, muselo se najíždět do výhyben. Lidé na sebe pokřikovali. Ukrytí pod jedoucí horou sena se zpod ní vyplazovali průvodci. My děti jsme mezitím mohly z vozu shora nahlížet do oken vyšších pater a na povodňových mostcích nás popadal

věta pokračuje na dalším listu ⟶