zvonivý zvuk. Čím více olova se přidá, tím více se barva zvuku ztrácí. Bohužel zahraniční cínové zboží, které se dnes nabízí na německém trhu, obsahuje 60 a více procent olova. To byla krátká procházka dějinami cínařského řemesla, na němž naši předkové v Horním Slavkově a Krásně měli jistě nemalý podíl.
V příštím Heimatbriefu budu moci o cínařském řemesle v Horním Slavkově referovat podrobněji, neboť mi bývalý cínař a občan našeho rodného města, který letos dovršuje 87 let života, poskytl cenné záznamy a podklady.
[obr] Cínové mísy
Dodatek od Anny Neidhartové
Na závěr ještě několik zvláštních údajů o těžbě cínu v Horním Slavkově, převzatých z dopisu, který jeden z posledních hornoslavkovských cínařů, pan Oswald Hanika, napsal mému zesnulému manželovi dne 3. 2. 1976.
Pan Hanika mimo jiné píše: „Hornoslavkovský cín byl vždy trochu obsahující stříbro. Proto si déle udržel lesk a jemnost, než tomu bylo u anglického cínu. Tehdy se ještě nedovedlo oddělit stříbro od cínu, a to byl důvod, proč byl hornoslavkovský cín u znalců tak žádaný.
V pražském muzeu se nachází velmi mnoho cínových předmětů z Horního Slavkova, které byly ještě za císařsko-královských dob přeloženy z Vídně do Prahy a dnes spolu se sbírkou kamenů (křemen, wolfram, cínovec a další) zaplňují dva velké sály."
Dále: „…v Krásně bylo na přelomu století 4 cínaři: Josef Floth, Ignaz Lochner, Franz Josef Lochner, Götzl a Ott. V Karlových Varech se rodina Heilingpöllerova zabývala už před rokem 1850 výrobou barokních tabulových aranžmá, octových a olejových stojánků a polévkových mís, zvlášť upravených pro přepravu. Tento obchod byl po první světové válce zastaven…"
Pan Hanika dále píše: „…Můj otec a můj strýc Rudolf Hanika (dříve řezač prken na pile nad viaduktem směrem na Krásno) mi vyprávěli, že v dřívějších dobách chodili horníci od výtažního zařízení (Mariánská šachta) pěšky v dřevěných pantoflích (!) z Horního Slavkova do Norimberku na cechovní setkání… Od výtažního zařízení až do Horního Slavkova bylo 8 stoup, které stoupami drtily rudonosné kameny. Kromě toho tam prý stávala i tavicí huť."
Zinnleuchter
Glockenklang haben. Je mehr Blei als Zusatz verwendet wird, um so mehr geht die Klangfarbe herunter. Leider enthalten ausländische Zinnwaren, die heute auf dem deutschen Markt angeboten werden, 60 % und mehr Prozent Bleizusätze. Das war ein kurzer Streifzug durch die Geschichte des Zinngießerhandwerks, an der unsere Vorfahren in Schlaggenwald und Schönfeld bestimmt einen nicht zu geringen Anteil hatten.
Im nächsten Heimatbrief werde ich über das Zinngießerhandwerk in Schlaggenwald ausführlicher berichten können, da mir ein ehemaliger Zinngießer und Bürger unserer Heimatstadt, der in diesem Jahr sein 87. Lebensjahr vollendet, wertvolle Aufzeichnungen und Unterlagen zur Verfügung gestellt hat.
[obr] Zinnschüsseln
Nachtrag von Anna Neidhart
Zum Schluß noch einige spezielle Angaben über den Zinnbergbau in Schlaggenwald, die einem Brief entnommen sind, den einer der letzten Zinngießer in Schlaggenwald, Herr Oswald Hanika, an meinen verstorbenen Mann am 3. 2. 1976 geschrieben hat.
Herr Hanika schreibt unter anderem: „Das Schlaggenwalder Zinn war immer etwas silberhaltig. Deshalb hat es länger den Glanz und die Feinheit behalten, als dies beim englischen Zinn der Fall ist. Man verstand damals noch nicht das Silber vom Zinn zu trennen, und dies war der Grund, warum das Schlaggenwalder Zinn von Kennern so begehrt war.
Im Prager Museum befinden sich sehr viele Zinngegenstände aus Schlaggenwald, die noch während der K. und K. Zeit von Wien nach Prag verlagert wurden und heute mit einer Steinsammlung (Bergkristall, Wolfram, Zinnkrampen u.a.m.) zwei große Sääle füllten."
Weiteres „. . . in Schönfeld gab es zur Jahrhundertwende 4 Zinngießer: Josef Floth, Ignaz Lochner, Franz Josef Lochner, Götzl und Ott. In Karlsbad war die Familie Heilingpöller bereits vor 1850 mit der Anfertigung Barocker Tafelaufsätze, Essig- und Ölständer sowie von Suppenterinen speziell für den Transport beschäftigt. Dieses Geschäft wurde nach dem ersten Weltkrieg stillgelegt . . ."
Herr Hanika schreibt unter anderem „ . . . Mein Vater und mein Onkel Rudolf Hanika (ehemals Brettschneider auf der Brettsäge oberhalb des Viaduktes nach Schönfeld) haben mir erzählt, daß zu früheren Zeiten die Bergknappen vom Hubwerk (Marienschacht) zu Fuß in Holzpantoffeln (!) von Schlaggenwald nach Nürnberg zu den Zunfttreffen gelaufen sind . . . Vom Hubwerk bis Schlaggenwald gab es 8 Pochwerke, die mit Stempeln die metallhaltigen Steine zerkleinerten. Außerdem soll eine Schmelzhütte dort gestanden haben."
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.