Staré cínařské řemeslo v Horním Slavkově (Schlaggenwald)

Zaznamenal Wilhelm Neidhart

Nejen staré říšské město Norimberk, které bylo baštou cínařského řemesla a s nímž naše rodné město Horní Slavkov udržovalo čilé hospodářské styky, ale i město Bayreuth se může ohlédnout za staletou tradicí zpracování cínu.

Už v roce 1443 otevřel jistý Ullrich Kanelgisser — už samo jméno napovídá, jaké řemeslo provozoval — první cínařskou dílnu v Bayreuthu, a v následující době se k tomuto vznešenému řemeslu, k tomuto váženému cechu, přidávaly další cínařské dílny. Důvodem rychlého rozšíření tohoto řemesla bylo zřejmě to, že ve Fichtelgebirge se těžil kvalitní cín. Listinně je doloženo, že od roku 1230 se ve Fichtelgebirge, tedy v oblastech kolem Weißenstadtu a Wunsiedelu, nacházela bohatá ložiska tehdy vzácné rudy a že se využívala a těžila až do 19. století (do roku 1826).

I v Chebsku, které kolem roku 1077 zahrnovalo celé Fichtelgebirge až po Radenzgau a klášterní panství Waldsassy, se zejména v oblasti Horního Slavkova a Krásna těžil cín a cínařské řemeslo i u nás v rodném kraji zažívalo nejvyšší rozkvět. „Hornoslavkovský cín" byl díky vysokému obsahu stříbra obzvlášť oblíbený a ceněný; rád se kupoval, protože díky obsahu stříbra si hotové výrobky dlouho udržely lesk.

Samozřejmě mezi cínaři z Norimberku, Bayreuthu a Horního Slavkova existovaly úzké vazby. Dokazuje to už jen skutečnost, že cínařský řád, který si příslušní řemeslníci z Bayreuthu a Wunsiedelu dali v roce 1464, platil i v Horním Slavkově a Krásně. Podle tohoto „řádu" muselo být například k devíti librám cínu přimícháno jedna libra olova. V roce 1689 potvrdil markrabě braniborsko-bayreuthský tento starý cínařský řád cínařům z Bayreuthu, Kulmbachu a Hofu.

Od roku 1755 sídlila v Bayreuthu „hlavní cechovní schránka" pro cínařský cech Bayreuthu, Kulmbachu, Hofu, Wunsiedelu, Neustadtu an der Aisch a Erlangenu.

Nejspíše i cínaři naší staré vlasti tento cínařský řád přijali za vlastní, ačkoli i historické události — na které zde nelze podrobněji vstupovat — způsobily, že přímé spojení s řemeslníky jejich cechu ve Fichtelgebirge už neexistovalo. Rovněž v roce 1755 potvrdil markrabě Friedrich starý cínařský řád, včetně zkoušky a značky, ve znění z roku 1689.

V tomto řádu z roku 1755 se mimo jiné praví: „…každý, jakmile se stane mistrem, si má nechat zhotovit železnou značku a nechat ji předložit před otevřenou cechovní schránku, aby ji ke klamání nemohl používat nikdo jiný. Každý mistr má na svou značku nechat vyrazit letopočet, kdy se stal mistrem, a rovněž zkoušku číslem 8…".

Jako říšský zákon má tento starý cínařský řád vlastně platnost dodnes (!), i když dnešní podniky už nepoužívají olovo jako přísadu (dříve 9 liber cínu a 1 libra olova!). Dnes se k 96 % cínu přidávají 4 % mědi a antimonu, čímž se cín kalí a ztrácí svou pórovitost. Všechny dnešní podniky, které už olovo jako přísadu nepoužívají, opatřují své zboží červenou pečetí. Surový cín se dnes už nedobývá přímo ve Fichtelgebirge; pochází z Malajsie a Bolívie a huť se provádí v Anglii. Místní cínařské dílny (v Horních Francích obě firmy — Sturm v Bayreuthu a Schmidt v Marktleuthenu) odebírají cín v blocích. V slévárně se roztaví v tavicím kotli (teplota tání 230 stupňů). Tavenina smíchaná s mědí a antimonem se ohřívá v ocelových formách (teplota lití kolem 350 stupňů). Když jsou formy vyčištěné, sestavené ve formovacím lisu a upnuté, nalije se do nich cín. Hned poté se formy zchladí mokrým hadrem a rozklepnou kladivem. Na pracovním stole se pak na odlitém kusu odstraní švy: „odjehluje" se a opiluje. Poté kus putuje na soustruh, kde se osoustruží ručním nožem, obrousí a vyleští. U kusů složených z více jednotlivých dílů se díly odlijí, obrousí a nakonec spájí dohromady v jeden kus. Dobrý cín musí mít

[obr] Cínový svícen

věta pokračuje na dalším listu ⟶