Každá třída — mateřská školka pod vedením slečny Ingrid Mayerové, nižší stupeň pod vedením paní Dagmar Tonkovichové, střední stupeň pod vedením paní Kirsteinové a vyšší stupeň pod vedením paní Gudrun Gillové — si připravila svůj vlastní malý program; jednotlivé části se spojily v malé umělecké dílo, které žilo a dojímalo všechny přítomné.

Paní Gillová zakončila svá závěrečná slova zcela novou, dosud neslyšenou básní, která nesla název „Matka" a kterou napsala El Thordy, šestnáctiletá německá básnířka, své matce.

Podle hesla Ericha Kästnera „Není nic dobrého, co by člověk sám neudělal", se pilné víly (matky a učitelky) a skřítci (děti) postarali o pečivo, kávu, punč a výzdobu stolů. Finančně také štědře přispěl Dunajsko-švábský spolek, sponzor školy Downey. Paní Saalbergová šarmantním způsobem dohlédla na to, aby si všichni pochutnali na lahodných dobrotách. Děti, rodiče, učitelky a ředitel školy, pan Berleth, zůstali ještě chvíli spolu v čilém rozhovoru. Pak se rozešli s naplněným srdcem.

Pod jarním nebem

Když pod jarním nebem modravým bílé mraky táhnou k severu a když vane vítr mírný a vlahý, mé sny prchají domů, k tomu kraji.

Mrtvá vesnice na úbočí hory odpočívá pod javory a olšemi, slyším sladký zpěv kosa, jak se line mezi vrbovými pruty.

Kde jsem kdysi chodíval ke studni, tam se naklání suchý višňový strom, zestárl kruh za kruhem a rozvětvil se do ztrouchnivělých větví.

Někdy vedle polštáře mechu vykoukne kus šedé zdi, pomalu se uvolňuje kámen za kamenem, divoce po ní pne se tmavý břečťan.

Potok šumí v dálce dole v údolí, zelený řeřichový porost na břehu, nesčetné stříbrné pstruzi míhají se po písčitém dně.

Teplem se znovu noří slunce i do mého domova, do jeho světla, nechává rozkvést růže, šeříky, fialky a — pomněnky!

Hermine Walter

věta pokračuje na dalším listu ⟶