My, sudetští Němci, jsme ve své petici adresované Spojeným národům a jejich Komisi pro lidská práva požadovali uznání práva na sebeurčení jako součásti našich lidských práv. Nežádali jsme nic víc, než co například Valné shromáždění OSN přiznalo v listopadu 1974 rezolucí Palestincům.

4. březen 1919 je proto pro nás stále aktuální. Když se tedy naši krajané scházejí, aby si tento den připomněli, není to historická reminiscence, nýbrž věc týkající se přítomnosti i budoucnosti. Právo musí zůstat právem, i když bylo porušeno v roce 1919 výstřely v sudetoněmeckých městech a v roce 1945 zločinným vyhnáním naší národní skupiny. Napomáhat jeho prosazení zůstává úkolem, který před nás staví dnešek, zítřek i pozítří. Právě to dává smysl i organizaci naší národní skupiny, Sudetoněmeckému krajanskému sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft).

Dobrá rada

Pomoz jednou za den starému člověku, pomoz jednou za den dítěti, řekni jednou za den matce, jak dobré jsou její ruce!

Pozdrav také toho, kdo je osamělý, koho nikdy nikdo jiný nepozdraví, a ukaž mu ve svých očích, že jsi jeho sestrou (bratrem)!

Kuhn (listopad 1976)

Nezapomeň si také někdy zazpívat — nemusí to být opera — jen tak, aby to ostatní slyšeli, že i člověk může být veselý!

A pozvedni svůj pohled vzhůru. On drží tvůj osud v ruce. Ví o tobě víc než ty sám, víc než kdokoli na celém světě!

Jsou tyto rady drahé? Nestojí ani majetek, ani peníze! Považ, kdyby je každý ctil, jak nádherný by byl svět!

[obr] Poschitzau u Horního Slavkova (Schlaggenwald): Hostinec Karla Hubla — všeobecně známá výletní hospoda </invoke>

věta pokračuje na dalším listu ⟶