Úvahy o 4. březnu

Jak to, že my, sudetští Němci, si 58 let po památném 4. březnu 1919 stále ještě tuto událost připomínáme? Truchlení nad 54 mrtvými, kteří museli položit život pod kulkami českého vojska, není jediným důvodem. To, co nás hluboce zasahuje, je příčina, proč museli zemřít: byli prvními ve střední Evropě, kdo obětoval život za právo na sebeurčení.

Počet těch, kdo 4. březen zažili vědomě, se stále zmenšuje. Ale tento den zůstává osudovou událostí i v paměti následujících generací. V první Československé republice jsme si tento den mohli připomínat jen tajně, na uzavřených shromážděních. Špatné svědomí těch, kdo nesli odpovědnost za tuto krvavou událost, je vedlo k nasazení státní policie, aby zabránili veřejné vzpomínce. Ale právě tato zjevná snaha způsobila, že jsme si každý rok znovu připomínali oběti i důvod, pro který musely obětovat svůj život.

Připomeňme si ještě jednou stručně události onoho dne a to, co k nim vedlo: Dne 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Byla nástupnickým státem rozpadající se rakousko-uherské monarchie a zahrnovala i v Čechách a na Moravě a ve Slezsku území obývaná třemi a půl miliony Němců. Jejich připojení k novému státu proběhlo násilím a s ignorováním práva na sebeurčení, které si Češi nárokovali pro vytvoření vlastního státu. Toto právo bylo součástí i slavných čtrnácti bodů, které americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil 8. ledna 1918 a které měly tvořit základ míru po první světové válce a nového uspořádání Evropy. Čeští politici, kteří stáli u kolébky nového státu, se však odvolávali na „historické hranice" zemí Koruny české, zatímco v případě Slovenska trvali na právu na sebeurčení, aby mohli anektovat co nejvíce území. Sudetští Němci, jejichž území bylo násilím obsazeno českým vojskem, se cítili spjati s Rakouskem, k němuž po staletí patřili. Proto vytvořili také dvě zemské správy — Deutschböhmen a Sudetenland (zahrnující německy obývaná území Moravy a rakouského Slezska) — každou v čele se zemským hejtmanem. Kromě toho byli ustanoveni političtí zástupci pro „Böhmerwaldgau" i pro znojemský kraj a německé území kolem Nové Bystřice. Zemští hejtmani a političtí zástupci sepsali „Memorandum zástupců sudetských zemí v odpověď na mírové podmínky spojeneckých a přidružených mocností". To bylo předáno německo-rakouskému kancléři dr. Karlu Rennerovi. Odvolávalo se na Wilsonem vyhlášené právo na sebeurčení a vyzývalo k přezkoumání zamýšleného odtržení německy osídlených území od Rakouska a jejich připojení k Československu.

Němci se neubránili obsazení své domoviny českými legionáři, příslušníky „Sokola" a milicemi, především proto, že doufali, že se jejich právní stanovisko prosadí na mírových konferencích. Když se však 4. března 1919 sešla ve Vídni nově zvolená Německo-rakouská národní rada, na jejímž jednání se chtěli podílet i sudetští Němci, zakázaly to československé úřady. Všechny sudetoněmecké strany proto vyzvaly své krajany, aby tento den pokojně demonstrovali za právo na sebeurčení. Ve městech a větších obcích se sešly statisíce lidí. V některých městech, tak v Kadani, Stříbře, Liberci, Hostinném, Ústí nad Labem, Karlových Varech, Šternberku a Kaplici, střílelo české vojsko do davů demonstrantů. Obětí tohoto zločinu bylo 54 mrtvých a mnoho stovek zraněných.

Dnes si je připomínáme, protože to, za co zemřeli, patří k základním lidským právům. Zatímco se však z mocenských důvodů toto právo přiznává i malým kmenům v Africe či jinde ve světě, německému národu, který by se sebeurčením mohl znovu sjednotit, se upírá.