Úvahy o 4. březnu
Jak to, že my, sudetští Němci, si 58 let po památném 4. březnu 1919 stále ještě tuto událost připomínáme? Truchlení nad 54 mrtvými, kteří museli položit život pod kulkami českého vojska, není jediným důvodem. To, co nás hluboce zasahuje, je příčina, proč museli zemřít: byli prvními ve střední Evropě, kdo obětoval život za právo na sebeurčení.
Počet těch, kdo 4. březen zažili vědomě, se stále zmenšuje. Ale tento den zůstává osudovou událostí i v paměti následujících generací. V první Československé republice jsme si tento den mohli připomínat jen tajně, na uzavřených shromážděních. Špatné svědomí těch, kdo nesli odpovědnost za tuto krvavou událost, je vedlo k nasazení státní policie, aby zabránili veřejné vzpomínce. Ale právě tato zjevná snaha způsobila, že jsme si každý rok znovu připomínali oběti i důvod, pro který musely obětovat svůj život.
Připomeňme si ještě jednou stručně události onoho dne a to, co k nim vedlo: Dne 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Byla nástupnickým státem rozpadající se rakousko-uherské monarchie a zahrnovala i v Čechách a na Moravě a ve Slezsku území obývaná třemi a půl miliony Němců. Jejich připojení k novému státu proběhlo násilím a s ignorováním práva na sebeurčení, které si Češi nárokovali pro vytvoření vlastního státu. Toto právo bylo součástí i slavných čtrnácti bodů, které americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil 8. ledna 1918 a které měly tvořit základ míru po první světové válce a nového uspořádání Evropy. Čeští politici, kteří stáli u kolébky nového státu, se však odvolávali na „historické hranice" zemí Koruny české, zatímco v případě Slovenska trvali na právu na sebeurčení, aby mohli anektovat co nejvíce území. Sudetští Němci, jejichž území bylo násilím obsazeno českým vojskem, se cítili spjati s Rakouskem, k němuž po staletí patřili. Proto vytvořili také dvě zemské správy — Deutschböhmen a Sudetenland (zahrnující německy obývaná území Moravy a rakouského Slezska) — každou v čele se zemským hejtmanem. Kromě toho byli ustanoveni političtí zástupci pro „Böhmerwaldgau" i pro znojemský kraj a německé území kolem Nové Bystřice. Zemští hejtmani a političtí zástupci sepsali „Memorandum zástupců sudetských zemí v odpověď na mírové podmínky spojeneckých a přidružených mocností". To bylo předáno německo-rakouskému kancléři dr. Karlu Rennerovi. Odvolávalo se na Wilsonem vyhlášené právo na sebeurčení a vyzývalo k přezkoumání zamýšleného odtržení německy osídlených území od Rakouska a jejich připojení k Československu.
Němci se neubránili obsazení své domoviny českými legionáři, příslušníky „Sokola" a milicemi, především proto, že doufali, že se jejich právní stanovisko prosadí na mírových konferencích. Když se však 4. března 1919 sešla ve Vídni nově zvolená Německo-rakouská národní rada, na jejímž jednání se chtěli podílet i sudetští Němci, zakázaly to československé úřady. Všechny sudetoněmecké strany proto vyzvaly své krajany, aby tento den pokojně demonstrovali za právo na sebeurčení. Ve městech a větších obcích se sešly statisíce lidí. V některých městech, tak v Kadani, Stříbře, Liberci, Hostinném, Ústí nad Labem, Karlových Varech, Šternberku a Kaplici, střílelo české vojsko do davů demonstrantů. Obětí tohoto zločinu bylo 54 mrtvých a mnoho stovek zraněných.
Dnes si je připomínáme, protože to, za co zemřeli, patří k základním lidským právům. Zatímco se však z mocenských důvodů toto právo přiznává i malým kmenům v Africe či jinde ve světě, německému národu, který by se sebeurčením mohl znovu sjednotit, se upírá.
Gedanken zum 4. März
Wie kommt es, daß wir Sudetendeutschen 58 Jahre nach dem denkwürdigen 4. März 1919 immer noch dieses Ereignisses gedenken? Die Trauer um die 54 Toten, die unter den Kugeln des tschechischen Militärs ihr Leben lassen mußten, ist nicht der einzige Anlaß. Was uns bewegt, ist der Grund, warum sie sterben mußten: Sie sind die ersten, die in Mitteleuropa ihr Leben für das Selbstbestimmungsrecht lassen mußten.
Die Zahl derer, die den 4. März bewußt erlebten, wird immer kleiner. Aber dieser Tag liegt als schicksalhaftes Ereignis auch im Gedächtnis der folgenden Generationen. Nur heimlich konnten wir in der ersten Tschechoslowakischen Republik in geschlossenen Veranstaltungen dieses Tages gedenken. Das schlechte Gewissen derer, die für das blutige Ereignis verantwortlich waren, veranlaßte sie, die Staatspolizei einzusetzen, um ein offenes Gedenken zu verhindern. Aber gerade diese offensichtlichen Bemühungen bewirkten, daß wir an diesem Tage jedes Jahr aufs neue der Opfer gedachten wie auch des Anlasses, für den sie ihr Leben hingeben mußten.
Lassen wir uns die Ereignisse dieses Tages und jene, die zu ihm führten, noch einmal kurz vor Augen führen: Am 28. Oktober 1918 wurde die Tschechoslowakische Republik ausgerufen. Sie war ein Nachfolgestaat der zerfallenden österreichisch-ungarischen Monarchie und umfaßte auch in Böhmen und Mähren-Schlesien Gebiete, die von dreieinhalb Millionen Deutschen bewohnt waren. Ihre Einverleibung in den neuen Staat erfolgte zwangsweise und unter Mißachtung des Selbstbestimmungsrechts, das die Tschechen für die Bildung ihres eigenen Staates für sich in Anspruch genommen hatten. Dieses Recht gehörte auch zu den berühmten vierzehn Punkten, die der amerikanische Präsident Woodrow Wilson am 8. Januar 1918 verkündet hatte und die die Grundlage für den Frieden nach dem Ersten Weltkrieg und für eine Neuordnung Europas bilden sollten. Aber die tschechischen Politiker, die an der Wiege des neuen Staates standen, beriefen sich auf die „historischen Grenzen" der böhmischen Kronländer, während sie im Falle der Slowakei auf dem Selbstbestimmungsrecht bestanden, um möglichst viel Land annektieren zu können. Die Sudetendeutschen, deren Gebiet gewaltsam von tschechischem Militär besetzt wurde, fühlten sich mit Österreich, dem sie jahrhundertelang angehört hatten, verbunden. Deshalb bildeten sie auch zwei provinziale Vertretungen — Deutsch-Böhmen und Sudetenland (das die von Deutschen bewohnten Gebiete Mährens und Österreichisch-Schlesiens umfaßte) — mit je einem Landeshauptmann an der Spitze. Außerdem wurden politische Vertreter für den „Böhmerwaldgau" sowie für den Kreis Znaim und das deutsche Gebiet um Neubistritz bestimmt. Die Landeshauptleute und politischen Vertreter verfaßten ein „Memorandum der Vertreter der Sudetenländer in Erwiderung auf die Friedensbedingungen der alliierten und assoziierten Mächte". Dieses wurde dem deutsch-österreichischen Kanzler Dr. Karl Renner überreicht. Darin wurde auf das von Wilson verkündete Selbstbestimmungsrecht Bezug genommen und aufgefordert, die beabsichtigte Trennung der von Deutschen besiedelten Gebiete von Österreich und ihre Einverleibung in die Tschechoslowakei zu überprüfen.
Die Deutschen hatten der Besetzung ihrer Heimat durch tschechische Legionäre Angehörige des „Sokol" und der Milizen keinen Widerstand entgegengesetzt, vor allem weil sie darauf hofften, daß sich ihr Rechtsstandpunkt bei den Friedenskonferenzen durchsetzen werde. Als aber am 4. März 1919 der neugewählte Deutsch-österreichische Nationalrat in Wien zusammentrat, an dem sich die Sudetendeutschen beteiligen wollten, wurde dies von den tschechoslowakischen Behörden verboten. Alle sudetendeutschen Parteien riefen daher ihre Landsleute auf, an diesem Tag friedlich für das Selbstbestimmungsrecht zu demonstrieren. Hunderttausende kamen in den Städten und größeren Gemeinden zusammen. In einigen Städten, so in Kaaden, Mies, Reichenberg, Arnau, Aussig, Karlsbad, Sternberg und Kaplitz feuerte tschechisches Militär in die Mengen der Demonstranten. 54 Tote und viele hunderte Verletzte waren die Opfer dieses Verbrechens.
Heute gedenken wir ihrer, weil das, wofür sie starben, zu den Grundrechten der Menschen gehört. Während es aber aus machtpolitischen Gründen selbst kleinen Stämmen in Afrika oder sonstwo in der Welt zuerkannt wird, verweigert man es dem deutschen Volk, das durch Selbstbestimmung seine Wiedervereinigung finden kann.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.