PĚKNÁ OZVĚNA

„Jak si do lesa zavoláš, tak se ti to brzy ozve."

To je staré přísloví. Ale jednou se ozvalo něco úplně jiného, a o tom chci dnes vyprávět.

Mnoho lidí z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí znalo jistě půvabnou vesničku Schönwehr v údolí Teplé. Žili tam pracovití sedláci a řemeslníci, kteří se životem probíjeli, jak se dalo. Jenže dostali přezdívku – říkalo se jim „Schoiwihrer Suderer" (slavkovští bruboši). Odkud ten název pochází, to opravdu nevím. Rozhodně to ale neradi slyšeli. Vesnička byla obklopená krásnými lesy, šťavnatými loukami a příkrými poli, a sedláci se museli pořádně dřít.

Když se koncem osmnáctého století musel jeden statek vzdát a nabízel se k prodeji velký pozemek s hodně lesem a velkou loukou, který navíc sousedil s lesnickým (Leßnitz) katastrem, chtěl ho koupit můj otec. Peníze ale byly tehdy nedostatkovým zbožím a otec nechtěl statek příliš zatížit dluhy. Nakonec se na koupi podílely obě jeho sestry. Jedna byla selkou na Windhofu, druhá v Lesné (Leßnitz) na Nobnhofu. Takto získaný pozemek pak všechny ty roky společně obdělávaly tři usedlosti. Stejně to dělali i potomci až do vysídlení. Když byly tyto tři statky ve vsi hotovy se senoseči, šlo se společně na lesní louku směrem na Schönwehr. Tam bývalo vždycky veselo. Jeden uměl vyprávět to, druhý zase ono, a práce tak dobře odsýpala. Přineslo se poledne k jídlu. Každý pokukoval po talíři toho druhého, zvědavý, co dobrého ženy uvařily. Mladá windhofská selka (rozená Wolfn Luise z Gfellu) byla vždycky nejlepší kuchařkou. Po jídle si krátce odpočinuli a pak se s chutí pokračovalo v té těžké práci. Když se blížilo ke konci, byl už ze stráně dobře vidět Schönwehr. Jakmile odbily tři hodiny odpoledne, objevila se vždy přesně v prvních staveních jedna žena a vábila si slepice na krmení. Její „Bula, Bula" se rozléhalo až nahoru k louce. Tehdy tam byl zase jednou veselý chasníček, který měl vždycky dobrou náladu. Jak uslyšel tu ženu volat „Bula, Bula", poslal pár výskotů do lesa, které se mnohonásobně odrazily ozvěnou. Tu řekl jeden sedlák Loislovi, ať zavolá „Schoiwihrer Suderer". Loisl nebyl líný a zařval z plných plic: „Sudra, Sudra" – to se mu ozvalo zpátky. Ale při druhém zvolání se ozval hlas té ženy: „Leisnetzer Bauern, geit's oia u leckts uns im A..." (lesenečtí sedláci, jděte a polibte nás...). Loisl se zasmál a řekl: „Pane, teď to ale byla pěkná ozvěna." Všichni se smáli a drželi se za břicho. Ti tři sedláci si ale potají udělali plán. Druhý den šli s sebou obracet seno, což se jinak nechávalo na ženách. Když se hodinová ručička blížila ke třem, zmizeli směrem na Schönwehr. Jakmile se znovu ozvalo „Bula, Bula", objevili se ti tři sedláci u té ženy a řekli: „No, Schiaval matko, tys to včera nechala plavat kvůli posvícení, upekla jsi taky nějakou dobrou bábovku?" „Houby s octem," odpověděla a zmizela ve dveřích domu. Klíč se otočil v zámku. Objevila se v kuchyňském okně, vyplázla jazyk a bum – okno zase přiletělo zavřít. Teď šlo dál k hostinskému. Ten se zeptal, co si přejí. Řekli mu: „Dnes bychom si přece dali pivo zdarma, protože u vás je posvícení." Odpověď přišla rychle: „Cože? To jste ale hodně vedle v kalendáři, posvícení míváme v říjnu."

Tu hostinskému vyprávěli o té krásné ozvěně. Ten se zasmál a řekl: „No, taková krásná ozvěna mi stojí za pivo zdarma." Když měli žízeň zahnanou, šlo se s párou v kotli do kopce směrem na Lesnou (Leßnitz).

Každý rok se při senoseči na lesní louce ta krásná ozvěna připomínala a od srdce se jí smálo.

Co asi dnes ozývá ozvěnou v našich krásných německých lesích? Odpověď zná jistě každý sám.

Anna Kempf, Lettgenbrunn, Sudetenstr. 25, 6485 Joßgrund

Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief"