PĚKNÁ OZVĚNA
„Jak si do lesa zavoláš, tak se ti to brzy ozve."
To je staré přísloví. Ale jednou se ozvalo něco úplně jiného, a o tom chci dnes vyprávět.
Mnoho lidí z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí znalo jistě půvabnou vesničku Schönwehr v údolí Teplé. Žili tam pracovití sedláci a řemeslníci, kteří se životem probíjeli, jak se dalo. Jenže dostali přezdívku – říkalo se jim „Schoiwihrer Suderer" (slavkovští bruboši). Odkud ten název pochází, to opravdu nevím. Rozhodně to ale neradi slyšeli. Vesnička byla obklopená krásnými lesy, šťavnatými loukami a příkrými poli, a sedláci se museli pořádně dřít.
Když se koncem osmnáctého století musel jeden statek vzdát a nabízel se k prodeji velký pozemek s hodně lesem a velkou loukou, který navíc sousedil s lesnickým (Leßnitz) katastrem, chtěl ho koupit můj otec. Peníze ale byly tehdy nedostatkovým zbožím a otec nechtěl statek příliš zatížit dluhy. Nakonec se na koupi podílely obě jeho sestry. Jedna byla selkou na Windhofu, druhá v Lesné (Leßnitz) na Nobnhofu. Takto získaný pozemek pak všechny ty roky společně obdělávaly tři usedlosti. Stejně to dělali i potomci až do vysídlení. Když byly tyto tři statky ve vsi hotovy se senoseči, šlo se společně na lesní louku směrem na Schönwehr. Tam bývalo vždycky veselo. Jeden uměl vyprávět to, druhý zase ono, a práce tak dobře odsýpala. Přineslo se poledne k jídlu. Každý pokukoval po talíři toho druhého, zvědavý, co dobrého ženy uvařily. Mladá windhofská selka (rozená Wolfn Luise z Gfellu) byla vždycky nejlepší kuchařkou. Po jídle si krátce odpočinuli a pak se s chutí pokračovalo v té těžké práci. Když se blížilo ke konci, byl už ze stráně dobře vidět Schönwehr. Jakmile odbily tři hodiny odpoledne, objevila se vždy přesně v prvních staveních jedna žena a vábila si slepice na krmení. Její „Bula, Bula" se rozléhalo až nahoru k louce. Tehdy tam byl zase jednou veselý chasníček, který měl vždycky dobrou náladu. Jak uslyšel tu ženu volat „Bula, Bula", poslal pár výskotů do lesa, které se mnohonásobně odrazily ozvěnou. Tu řekl jeden sedlák Loislovi, ať zavolá „Schoiwihrer Suderer". Loisl nebyl líný a zařval z plných plic: „Sudra, Sudra" – to se mu ozvalo zpátky. Ale při druhém zvolání se ozval hlas té ženy: „Leisnetzer Bauern, geit's oia u leckts uns im A..." (lesenečtí sedláci, jděte a polibte nás...). Loisl se zasmál a řekl: „Pane, teď to ale byla pěkná ozvěna." Všichni se smáli a drželi se za břicho. Ti tři sedláci si ale potají udělali plán. Druhý den šli s sebou obracet seno, což se jinak nechávalo na ženách. Když se hodinová ručička blížila ke třem, zmizeli směrem na Schönwehr. Jakmile se znovu ozvalo „Bula, Bula", objevili se ti tři sedláci u té ženy a řekli: „No, Schiaval matko, tys to včera nechala plavat kvůli posvícení, upekla jsi taky nějakou dobrou bábovku?" „Houby s octem," odpověděla a zmizela ve dveřích domu. Klíč se otočil v zámku. Objevila se v kuchyňském okně, vyplázla jazyk a bum – okno zase přiletělo zavřít. Teď šlo dál k hostinskému. Ten se zeptal, co si přejí. Řekli mu: „Dnes bychom si přece dali pivo zdarma, protože u vás je posvícení." Odpověď přišla rychle: „Cože? To jste ale hodně vedle v kalendáři, posvícení míváme v říjnu."
Tu hostinskému vyprávěli o té krásné ozvěně. Ten se zasmál a řekl: „No, taková krásná ozvěna mi stojí za pivo zdarma." Když měli žízeň zahnanou, šlo se s párou v kotli do kopce směrem na Lesnou (Leßnitz).
Každý rok se při senoseči na lesní louce ta krásná ozvěna připomínala a od srdce se jí smálo.
Co asi dnes ozývá ozvěnou v našich krásných německých lesích? Odpověď zná jistě každý sám.
Anna Kempf, Lettgenbrunn, Sudetenstr. 25, 6485 Joßgrund
Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief"
EIN SCHÖNES ECHO
„Wie Du hineinrufst in den Wald, so tönt es Dir entgegen bald."
Das ist ein altes Sprichwort. Aber einmal kam etwas ganz anderes zurück, und das will ich heute erzählen.
Viele Menschen aus Schlaggenwald und Umgebung kannten wohl das liebliche Dörfchen Schönwehr im Tale der Tepl. Es wurde von fleißigen Bauern und Handwerkern bewohnt, die sich schlecht und recht durchs Leben schlugen. Nur hatte man ihnen einen Spitznamen zugelegt; man nannte sie die „Schoiwihrer Suderer". Woher dieser Name stammte, weiß ich allerdings nicht. Das haben sie aber nicht gerne gehört. Das Dörfchen war von schönen Wäldern, saftigen Wiesen und steilen Feldern umrahmt, und die Bauern mußten sich redlich plagen.
Als so gegen Ende des achtzehnten Jahrhunderts ein Hof aufgegeben werden mußte, und ein großes Grundstück mit viel Wald und einer großen Wiese feilgeboten wurde, das noch dazu an den Leßnitzer Kataster grenzte, da wollte es mein Vater kaufen. Aber Geld war damals Mangelware und er wollte den Hof nicht zu sehr belasten. Schließlich haben sich seine beiden Schwestern am Kauf beteiligt. Eine war Bäuerin am Windhof, die andere in Leßnitz am Nobnhof. Das so erworbene Grundstück wurde von den drei Höfen all die Jahre gemeinsam bearbeitet. So hielten es auch die Nachkommen bis zur Aussiedlung. Wenn die drei Höfe im Ort mit der Heuernte fertig waren, dann ging es gemeinsam in die Waldwiese gegen Schönwehr. Da ging es immer lustig zu. Einer wußte dies, der andere das zu erzählen und so ging die Arbeit gut voran. Das Mittagessen wurde gebracht. Da schaute jeder auf den Teller des anderen, um neugierig zu sein, was die Frauen Gutes gekocht haben. Die junge Windhofbäuerin (geborene Wolfn Luise aus Gfell) war immer Bestköchin. Nach dem Essen gab es eine kurze Rast und dann ging es eifrig weiter mit der schweren Arbeit. Wenn es dann dem Ende zuging, konnte man Schönwehr gut übersehen. Wurde es dann drei Uhr nachmittags, erschien immer pünktlich eine Frau in den ersten Häusern und lockte ihre Hühner zum Futter. Das „Bula, Bula" hallte bis zur Wiese hinauf. Da war wieder einmal ein lustiges Knechtlein dabei, das immer froh und guter Dinge war. Als er die Frau ihr „Bula, Bula" rufen hörte, schickte er einige Juchzer in den Wald, die vielfältig widerhalten. Da sagte ein Bauer zum Loisl, ruf doch mal „Schoiwihrer Suderer". Der Loisl nicht zu faul und schrie aus Leibeskräften: „Sudra, Sudra", kam es zurück. Aber beim zweiten Ruf erscholl die Stimme der Frau: „Leisnetzer Bauern, geit's oia u leckts uns im A . . .". Da lachte der Loisl und sagte: „Herr, des woa öitza owa a schöis Echo". Alle lachten und hielten sich den Bauch. Die drei Bauern machten aber heimlich einen Plan. Am nächsten Tag gingen sie mit zum Heuwenden, was sonst den Frauen überlassen wurde. Als dann der Uhrzeiger nahe der Drei kam, da verschwanden sie in Richtung Schönwehr. Wie nun das „Bula, Bula" ertönte, erschienen die drei Bauern bei der Frau und sagten: „No Schiaval Mutter, Du houst es gestern af d'Kirwa glon, houst a a weng goutn Kouchn bachn?" „Enk scheiße wos", antwortete sie und verschwand in der Haustür. Der Schlüssel dreht sich im Schloß. Sie erschien am Küchenfenster, streckte die Zunge heraus und bums flog auch das Fenster zu. Nun gings weiter zum Wirt. Der fragte was sie wünschten. Da sagten sie: „Heint gröing ma doch a Freiboia, wal ba enk Kirwa is." Die Antwort kam schnell: „Wos? diaz sad's owa scho weit im Kulena (Kalender), Kirwa hom ma im Oktober".
Da erzählten sie dem Wirt von dem schönen Echo. Er lachte und sagte: „No, des schöina Echo is ma scho a Freiböia wert." Als der Durst gelöscht war, ging es mit Dampf den Berg hoch in Richtung Leßnitz.
Jedes Jahr wurde bei der Heuernte in der Waldwiese das schöne Echo erwähnt und herzhaft darüber gelacht.
Was mag wohl heute in unseren schönen deutschen Wäldern für ein Echo erschallen? Die Antwort weiß wohl jeder selbst.
Anna Kempf, Lettgenbrunn, Sudetenstr. 25, 6485 Joßgrund
Landsleute! Zahlt pünktlich die Bezugsgebühren für den „Heimatbrief"
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.