Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme radostné velikonoční svátky

REDAKCE

Passio Christi conforta me – Utrpení Kristovo, posilni mě!

Brzy budeme jako křesťané opět slavit Velikonoce. Liturgie církve mluví o velikonočním tajemství a míní tím Boží dílo spásy, které vrcholí utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána. Velikonoční radosti vždy předchází zvěst o utrpení a smrti. Není proto od věci, postavím-li tentokrát v čelo svého velikonočního poselství heslo našeho nového světce, biskupa Jana Nepomuka Neumanna: Passio Christi conforta me! I on musel – stejně jako sám Kristus – nejprve projít cestou utrpení, než mohl vejít do velikonoční slávy svého Pána a do slávy svatých.

Stejně jako v Kristově utrpení můžeme i v jeho životě ukázat jednotlivé stanice utrpení. Na počátku stojí velké zklamání: po dokončení studií v Praze bylo jeho kněžské svěcení odloženo, protože kandidátů svěcení bylo příliš mnoho. Protože ho domov nepřijal, odchází do ciziny, do Ameriky. Cizina vždy znamená utrpení. Zcela tajně opouští rodný dům, Prachatice a Šumavu. Každé loučení s něčím milovaným je bolestné. Cesta do přístavního města Le Havre byla dlouhá a těžká, protože měl v měšci jen málo peněz, trápil ho hlad a boty měl proděravělé. Přeplavba do New Yorku v podpalubí za bouře a vysokých vln znamenala nouzi a strádání. Pro chudého přistěhovalce byla nekonečná země a velké město New York jistě plné neznáma. Sice tam dosáhl cíle svého života, kněžského svěcení, ale i kněžství je účastí na utrpení Páně. Jako kněz s ruksakem na zádech odchází do obtížné misijní oblasti u Niagarských vodopádů, s dalekými pěšími cestami, prostým životem a prostou pastorací. Mravní a náboženský úpadek je pro každého duchovního pastýře velkým křížem. Jeho věřící, konglomerát lidí a národností, mezi nimi mnoho Němců, mu práci neulehčovali.

Následuje svého povolání a vstupuje do společenství redemptoristů, stává se řeholníkem a představeným. I být představeným pro něj znamenalo kříž. A pak tohoto skromného redemptoristu potká nové povolání, ačkoli si to sám nepřeje: stává se biskupem ve Filadelfii. S pohledem na cestu, kterou dosud ušel, a s pohledem na nedostatek kněží, nouzi církve a nouzi škol ve své nové diecézi si zvolil své heslo: „Passio Christi conforta me!" Bylo mu dopřáno jen necelých 8 let biskupského působení. Splnila se sice jeho velká touha zúčastnit se u hrobů apoštolů v Římě vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí a vrátit se na místo, kde stála jeho kolébka. Prachatice mu prokázaly velkou úctu. Pak mu zbylo už jen 5 let, kdy bez ohledu na sebe, ale stále s pohledem na Ukřižovaného, vykonával svůj biskupský úřad. V předvečer svátku Tří králů, 5. ledna 1860, umírá v zimním chladu na tvrdém chodníku 13. ulice ve Filadelfii ve 3 hodiny odpoledne, v hodině Páně smrti. Jeho modlitbu na smrtelném loži neznáme, ale mohli bychom si domyslet, že to byla slova jeho hesla: Passio Christi conforta me! Jistě mu byla i betlémská hvězda, která vedla mudrce k jesličkám, průvodcem do vánoční a velikonoční slávy jeho Boha. A jistě se i na něm, kterého již bezprostředně po smrti nazývali svatým, potvrdilo: Kdo trpí s Kristem, bude s Kristem oslaven!