Ke chebskému posvícení
Dodatek
O posvícení si chasa ráda „ulevila". Doslova ze sebe setřásala zátěž posledních měsíců a snažila se dohnat radovánky, které v pracovnějším období zanedbala. Ale nebyli to jen mladí, s chutí se přidávali i staří. Stolu se neupíralo jeho čest a tanečnímu parketu jeho radost. Veselí ovšem nebylo jediným projevem chebského posvícenského charakteru. Až příliš často se přehlíží, že tento svátek – připadající vždy na třetí říjnovou neděli, zvaný také venkovské neboli císařské posvícení – byl vlastně dožínkovou slavností, a nebyl jen příležitostí k ohlédnutí zpět, ale poskytoval i dost látky k hovoru o nadcházejícím hospodářském roce. Sedlákům šlo přitom hlavně o to, získat přesný přehled o zásobách krmiva. Kromě krmné řepy totiž bylo v tuto dobu už vše pod střechou. Podle srovnání s dřívějšími zásobami krmiva se dalo zjistit, jaký stav dobytka lze bez „šizení" přezimovat, nebo která „kusy" musí na Martina ze stáje pryč.
Vedle lesa, „železné pokladničky sedláka", byl oporou chebských statků právě dobytek. Ale nejen koně (pýcha našich sedláků), nýbrž všechna hospodářská zvířata (kromě kozy) měli naši sedláci „přirostlá k srdci"; dokonce i včely a ryby. Možná proto jsou v našem nářečí doslova spřízněny. Ačkoli dokázaly stejně rychle přivést k chudobě jako k bohatství, patřily už odedávna k počestnému chebskému čtvrtláníku (statku). Bylo tedy samozřejmé, že se posvícenská rozprava točila i kolem těchto dvou choulostivých témat – ryb a včel. Z toho, jak byly zazimovány, se vyvozovaly závěry, jak se „nachystají" zima a jaro, tedy zda bude jaro časné, nebo pozdní. U ryb se rádo zůstávalo o něco déle. Přitom nešlo tolik o to, jak rybníky „vrhly", nýbrž spíš o to, zda jsou rybníky „zdravé", nebo „nemocné" – totiž zda se v nich objevily „hrbaté" (nemocné) ryby. Pokud ano, musely se rybníky vypustit a na dva tři roky „osadit" ovsem. U rybníků, které se po výlovu hned znovu „nasadily", se řešilo „obsazení", totiž zda porost rákosí v případě tuhé zimy zajistí potřebný přístup vzduchu, aby ryby „nezahynuly", nebo zda se raději pro jistotu nechá zamrznout několik postavených otepí slámy.
Takové rozhovory byly o posvícení na denním pořádku. Ryby stály přitom většinou na prvním místě, protože k počestnému chebskému statku patřil „rybníček". Posvícenská ryba tedy nebyla jen výsadou kláštera či vrchnosti, ale i sedláckou výsadou. Na výnosu přitom příliš nezáleželo, bylo to spíš zálibou. Ať už to bylo jakkoli, posvícenská ryba byla pro Chebany kdysi téměř stejně samozřejmá jako husa a koláč. Zatímco staří kouřili z dýmek, popíjeli „své pivo" a „hovořili o svém oboru", mladí tancovali, až sukně létaly, prkna praskala a trámy se doslova prohýbaly. Zpocenému a namáhavému období tak byl učiněn konec.
Otto Zerlik
Zur Kirwa im Egerland
Ein Nachtrag
Zur Kirwa machten sich die Burschen gerne „Luft". Sie schüttelten die Last der letzten Monate förmlich aus den Gliedern und versuchten, die Lust nachzuholen, die in der arbeitsreicheren Zeit versäumt wurde. Aber nicht nur die Jungen, auch die Alten machten freudig mit. Man versagte dem Tische die Ehre und und Tanzboden die Freude nicht. Doch nicht allein im Frohsinn äußerte sich der Egerländer Kirchweihcharakter. Es wird nur zu oft übersehen, daß dieses jeweils auf den dritten Oktobersonntag fallende Fest, die Land- oder auch Kaiserkirwa genannt, das eigentliche Erntedankfest war und nicht nur Anlaß zur Rückschau bot, sondern auch für das nächste Wirtschaftsjahr genügend Gesprächsstoff gab. Den Bauern ging es dabei vor allem darum, über die Futterbestände einen genauen Überblick zu gewinnen. Außer den Futterrüben war nämlich zu dieser Zeit bereits alles unter Dach. Gemessen an früheren Futterbeständen ließ sich feststellen, welcher Viehbestand, ohne zu „knausern", zu überwintern war oder welche „Stückln" zum Martins-Tag aus dem Stall mußten.
Neben dem Wald, der „Eisernen Sparbüchse des Bauern", war der Viehbestand der Halt der Egerländer Höfe. Aber nicht nur die Rösser (der Stolz unserer Bauern), sondern alle Haustiere (außer der Ziege) waren unseren Bauern „ans Herz gewachsen"; selbst auch die Bienen und Fische. Daher mag es auch kommen, daß diese in unserer Mundart förmlich verschwistert sind. Obwohl es ebenso schnell arm wie reich machen können, zählten sie schon von früher her zu einem rechtschaffenen Egerländer Vierkarter (Hof). Es war daher selbstverständlich, daß sich der Kirwadiskurs auch um diese zwei heiklen Patrone, Fische und Bienen, drehte. Aus ihrer Einwinterung zog man Schlüsse, wie sich Winter und Frühjahr „anlassen", das heißt, ob es ein frühes oder spätes Frühjahr geben wird. Bei den Fischen verweilte man gerne etwas länger. Dabei zählte weniger, wie die Teiche „geworfen" hatten, sondern vielmehr, ob die Teiche „gesund" oder ob sie „krank" sind, nämlich ob es „kropfete" (kranke) Fische gab. Wenn ja, dann waren die Teiche trocken zu legen und für zwei, drei Jahre mit Hafer „zu bestocken". Bei Teichen, die nach dem Abfischen gleich wieder „gesteckt" wurden, stand der „Besatz" zur Sprache, nämlich ob der Schilfbestand im Falle eines strengen Winters die nötige Luftzufuhr sichert, damit die Fische nicht „abstehen", oder ob man doch vorsichtshalber etliche aufgestellte Bund Stroh einfrieren läßt.
Derlei Gespräche waren zur Kirchweih an der Tagesordnung. Die Fische standen meist deshalb oben an, weil zu einem rechtschaffenen Egerlandhof ein „Teichl" gehörte. Der Kirwafisch war daher nicht nur ein ausgesprochenes Stifts- oder Herrschafts-, sondern auch ein Bauernprivileg. Der Ertrag zählte dabei kaum, denn es war mehr eine Liebhaberei. Sei dem wie immer, der Kirchweihfisch war für die Egerländer einstmals fast ebenso selbstverständlich wie die Gans und der Kuchen. Während die Alten pfeiferauchend und „ihr Bier" trinkend „fachsimpelten", tanzte die Jugend, daß die Kittel flogen, die Dielen krachten und die Balken sich förmlich bogen. Der schweißreichen Zeit wurde der Garaus gemacht.
Otto Zerlik
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vlastivěda politického okresu Falknov z roku 1898
(Pokračování) Napsal Hugo Prasse, Mühlacker.
Rabensgrün
Politická obec téhož jména, farní úřad a pošta Horní Slavkov (Schlaggenwald).
Rabensgrün je vesnice ležící 3 km jihovýchodně od Horního Slavkova na náhorní plošině ve výšce 700 m nad mořem. Má 39 čísel popisných a 269 obyvatel, jednotřídní obecnou školu a kapli zasvěcenou svatým Janovi a Pavlovi, postavenou v roce 1777.
Obyvatelé obce jsou katolíci. Živí se zčásti výnosem ze zemědělství, nebo jsou to domkáři s malým polním hospodářstvím, kteří k tomu provozují nějaké řemeslo, zčásti jsou to továrenští dělníci, kteří nacházejí zaměstnání v porcelánkách v Horním Slavkově a Krásně (Schönfeld).
Jak vyplývá z ústního podání i z jednotlivých poznámek obecní kroniky, byla mládež v Rabensgrünu vyučována již v 18. století. Z výpovědí nejstarších obyvatel plyne, že jejich prarodiče uměli číst, psát a počítat. Kromě toho v Rabensgrünu – svobodném statku – existovali už tehdy vlastní rychtáři, volení z obyvatel vesnice, kteří dobře uměli zacházet s perem.
Heimatkunde des politischen Bezirkes Falkenau aus dem Jahre 1898
(Fortsetzung) Von Hugo Prasse, Mühlacker.
### Rabensgrün
Pol. Gem. gl. N., Pf. u. Post Schlaggenwald.
Rabensgrün ist ein Dorf, 3 km südöstlich von Schlaggenwald auf einem Hochplateau von 700 m Seehöhe gelegen. Es hat 39 Nummern mit 269 Einwohnern und besitzt eine einklassige Volksschule und eine den Heiligen Johann und Paul geweihte Kapelle, welche im Jahre 1777 erbaut worden ist.
Die Bewohner des Ortes sind katholisch. Sie leben theils von dem Ertrage der Landwirtschaft oder sind Häusler mit wenig Feldbau und betreiben dazu ein Gewerbe, theils sind sie Fabriksarbeiter, die in den Porzellanfabriken zu Schlaggenwald und Schönfeld Beschäftigung finden.
Wie aus mündlichen Überlieferungen und aus einzelnen Bemerkungen der Ortschronik hervorgeht, wurde die Jugend in Rabensgrün schon im 18. Jahrhundert unterrichtet. Aus den Äußerungen der ältesten Leute ergibt sich, daß ihre Großeltern des Lesens, Schreibens und Rechnens kundig waren. Überdies waren in Rabensgrün - einem Freigute —
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.