Ke chebskému posvícení

Dodatek

O posvícení si chasa ráda „ulevila". Doslova ze sebe setřásala zátěž posledních měsíců a snažila se dohnat radovánky, které v pracovnějším období zanedbala. Ale nebyli to jen mladí, s chutí se přidávali i staří. Stolu se neupíralo jeho čest a tanečnímu parketu jeho radost. Veselí ovšem nebylo jediným projevem chebského posvícenského charakteru. Až příliš často se přehlíží, že tento svátek – připadající vždy na třetí říjnovou neděli, zvaný také venkovské neboli císařské posvícení – byl vlastně dožínkovou slavností, a nebyl jen příležitostí k ohlédnutí zpět, ale poskytoval i dost látky k hovoru o nadcházejícím hospodářském roce. Sedlákům šlo přitom hlavně o to, získat přesný přehled o zásobách krmiva. Kromě krmné řepy totiž bylo v tuto dobu už vše pod střechou. Podle srovnání s dřívějšími zásobami krmiva se dalo zjistit, jaký stav dobytka lze bez „šizení" přezimovat, nebo která „kusy" musí na Martina ze stáje pryč.

Vedle lesa, „železné pokladničky sedláka", byl oporou chebských statků právě dobytek. Ale nejen koně (pýcha našich sedláků), nýbrž všechna hospodářská zvířata (kromě kozy) měli naši sedláci „přirostlá k srdci"; dokonce i včely a ryby. Možná proto jsou v našem nářečí doslova spřízněny. Ačkoli dokázaly stejně rychle přivést k chudobě jako k bohatství, patřily už odedávna k počestnému chebskému čtvrtláníku (statku). Bylo tedy samozřejmé, že se posvícenská rozprava točila i kolem těchto dvou choulostivých témat – ryb a včel. Z toho, jak byly zazimovány, se vyvozovaly závěry, jak se „nachystají" zima a jaro, tedy zda bude jaro časné, nebo pozdní. U ryb se rádo zůstávalo o něco déle. Přitom nešlo tolik o to, jak rybníky „vrhly", nýbrž spíš o to, zda jsou rybníky „zdravé", nebo „nemocné" – totiž zda se v nich objevily „hrbaté" (nemocné) ryby. Pokud ano, musely se rybníky vypustit a na dva tři roky „osadit" ovsem. U rybníků, které se po výlovu hned znovu „nasadily", se řešilo „obsazení", totiž zda porost rákosí v případě tuhé zimy zajistí potřebný přístup vzduchu, aby ryby „nezahynuly", nebo zda se raději pro jistotu nechá zamrznout několik postavených otepí slámy.

Takové rozhovory byly o posvícení na denním pořádku. Ryby stály přitom většinou na prvním místě, protože k počestnému chebskému statku patřil „rybníček". Posvícenská ryba tedy nebyla jen výsadou kláštera či vrchnosti, ale i sedláckou výsadou. Na výnosu přitom příliš nezáleželo, bylo to spíš zálibou. Ať už to bylo jakkoli, posvícenská ryba byla pro Chebany kdysi téměř stejně samozřejmá jako husa a koláč. Zatímco staří kouřili z dýmek, popíjeli „své pivo" a „hovořili o svém oboru", mladí tancovali, až sukně létaly, prkna praskala a trámy se doslova prohýbaly. Zpocenému a namáhavému období tak byl učiněn konec.

Otto Zerlik

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vlastivěda politického okresu Falknov z roku 1898

(Pokračování) Napsal Hugo Prasse, Mühlacker.

Rabensgrün

Politická obec téhož jména, farní úřad a pošta Horní Slavkov (Schlaggenwald).

Rabensgrün je vesnice ležící 3 km jihovýchodně od Horního Slavkova na náhorní plošině ve výšce 700 m nad mořem. Má 39 čísel popisných a 269 obyvatel, jednotřídní obecnou školu a kapli zasvěcenou svatým Janovi a Pavlovi, postavenou v roce 1777.

Obyvatelé obce jsou katolíci. Živí se zčásti výnosem ze zemědělství, nebo jsou to domkáři s malým polním hospodářstvím, kteří k tomu provozují nějaké řemeslo, zčásti jsou to továrenští dělníci, kteří nacházejí zaměstnání v porcelánkách v Horním Slavkově a Krásně (Schönfeld).

Jak vyplývá z ústního podání i z jednotlivých poznámek obecní kroniky, byla mládež v Rabensgrünu vyučována již v 18. století. Z výpovědí nejstarších obyvatel plyne, že jejich prarodiče uměli číst, psát a počítat. Kromě toho v Rabensgrünu – svobodném statku – existovali už tehdy vlastní rychtáři, volení z obyvatel vesnice, kteří dobře uměli zacházet s perem.

věta pokračuje na dalším listu ⟶