Vzpomínky na dávno minulé časy
Městečko Horní Slavkov (Schlaggenwald) máme jistě všichni v dobré paměti, protože okolní vesnice s tímto městem měly mnoho společného. Ať už šlo o smutek nebo o slavnost, cesta vedla většinou do Horního Slavkova. Prvním výletem téměř každého z nás byl křest. A pro mnohé v pozdějších letech i poslední cesta. Z Töppeles do Horního Slavkova se šlo tři čtvrtě hodiny. Protože to byla cesta, na kterou jsme byli zvyklí, nezdálo se to nijak daleko. Na jaře, kdy čerstvá zeleň luk a polí těšila oko a zpívali skřivani, a i jarní květiny už tu a tam zvedaly hlavičky, byl člověk se vším tím krásou kolem u cíle dřív, než by si doma pomyslel. Měsíc květen je také krásnou vzpomínkou na moje školní léta. Tehdy nás totiž náboženství učil pan kaplan Bühl, později děkan v Horním Slavkově. My děti jsme ho měli moc rádi. V květnu k nám tak vždycky v neděli odpoledne přišel do Töppeles a šel s námi dětmi na nějaký kopec a nacvičoval s námi za doprovodu svých houslí mariánské písně. Ty jsme pak večer zpívali spolu s dětmi ze sousedních vesnic při májové pobožnosti na kůru. A pan kaplan nás doprovázel na varhany. Byli jsme na to moc hrdí a v těch týdnech jsme se vždycky těšili na příští neděli. A pak tu byla ještě jedna věc, na kterou děti v duchu myslely. Které dítě mohlo projít lhostejně kolem cukrárny Reif nebo Heß, kde ve sklenicích nabízeli barevné bonbony, pěnové trubičky a jiné dobroty. Tam se pak v kapse hledaly poslední dvacetihaléře. A tak se veselo vydávalo na cestu domů. K prvnímu kříži bylo ještě světlo. Ale od kříže ke kříži se stmívalo víc a víc, a s tím pomalu klesala i nálada. A postupně se blížil i Totenbrünnlein, o kterém se při paření peří vyprávělo tolik strašidelných historek. Byl tam ještě i velký borovicový strom, který také budil trochu strachu. Pak se šlo z kopce dolů a hlasy zase zesílily, protože nejhorší úsek byl za námi. A tak všichni přišli domů zase veselí. Tak přišlo i léto se svými slavnostmi, jako například Boží tělo. Takové dny přiváděly lidi znovu a znovu do malého horského městečka. A tak se blížil i vánoční čas. Vánoční trh, kam si ženy z okolních vesnic s bílými koši na zádech chodily nakoupit vánoční dárky. Dárky samozřejmě nebyly tak bohaté jako dnes. Byly tam i krásné perníkové figurky a perníkoví jezdci, kteří i po svátcích svými pěknými obrázky sloužili na dveřích a oknech. V těch dnech kvetl i obchod u pana Schnapsmanieho, protože láhev rumu nebo hruškovice na Štědrý večer chybět nesměla. Na první svátek se pak šlo do kostela. Většinou se muselo brodit sněhem. A tak se sedělo v kostele s ledovýma nohama. Ale vydrželo se, dokud bohoslužba neskončila. Na cestě domů se pak pomalu vynořilo slunce a sníh se třpytil na keřích a stromech. Tak jsme si razili cestu tou nádhernou zimní krajinou zase domů. Tohle všechno byly kdysi naše dětské radosti. Možná byly krásnější, než jsou radosti dětí v dnešní době.
Frieda Erler </invoke>
Erinnerungen an längst vergangene Zeiten
Das Städtchen Schlaggenwald ist wohl jedem von uns in guter Erinnerung, denn die umliegenden Ortschaften hatten vieles mit dieser Stadt gemeinsam.
Ob Trauer oder Festlichkeit führte meistens der Weg nach Schlaggenwald. Der erste Ausflug fast eines jeden von uns war die Taufe. Und für viele in späteren Jahren auch der letzte Weg. Von Töppeles bis nach Schlaggenwald war eine dreiviertel Stunde zu laufen. Da es ein Gewohnheitsgang war, erschien es auch nicht so weit.
Im Frühjahr, wo dann das frische Grün auf Wiesen und Felder das Auge erfreute und die Lerche sang, auch die Frühlingsblumen regten schon ab und zu ihre Köpfe. Mit all dem Schönen war man früher am Ziel, als man zu Hause dachte. Der Monat Mai ist auch eine schöne Erinnerung an meine Schulzeit. Denn wir hatten damals Herrn Kaplan Bühl, später Dechant von Schlaggenwald, im Religionsunterricht. Er war bei uns Kindern sehr beliebt. So kam er im Mai Sonntagnachmittag immer nach Töppeles, und ging mit uns Kindern auf irgend einen Hügel, und übte mit uns in Begleitung seiner Geige Marienlieder. Diese sangen wir dann abends mit Kindern aus Nachbarorten in der Maiandacht auf dem Chor. Und der Herr Kaplan begleitete uns auf der Orgel. Wir waren darauf sehr stolz und freuten uns in diesen Wochen immer auf den kommenden Sonntag. Und da gab es noch etwas, an das die Kinder im Stillen dachten. Welches Kind konnte schon gleichgültig an der Konditorei Reif oder Heß vorbeigehen, wo die Gläser mit ihren bunten Bonbons, Schaumrollen und anderen Leckereien angeboten wurden. Da wurden nach den letzten zwanzig Hellern in der Tasche gesucht. Und so wurde fröhlich der Heimweg angetreten. Bis zum ersten Kreuz war es noch hell. Aber von Kreuz zu Kreuz wurde es immer dunkler, und damit sank auch langsam die Stimmung. Und allmählich rückte auch das Totenbrünnlein näher, über das beim Federnschleißen so viele Gruselgeschichten erzählt wurden. Auch gab es da noch den großen Kiefernbaum, der etwas Furcht ausstrahlte. Nun ging es den Berg hinunter und die Stimmen wurden schon wieder lauter, denn die schlimmste Ecke war überwunden. Und so kamen alle wieder mit Frohsinn zu Hause an. So kam auch der Sommer mit seinen Festlichkeiten, wie z. B. Fronleichnam. Solche Tage führten immer wieder die Menschen in die kleine Bergstadt.
Und so rückte auch die Weihnachtszeit näher. Der Weihnachtsmarkt, wo die Frauen, von den umliegenden Ortschaften mit ihren weißen Buckelkörben ihre Weihnachtseinkäufe machten. Die Geschenke waren natürlich nicht so üppig wie heute. Da gab es auch die schönen Pfefferdocken und Pfefferreiter, die auch nach den Feiertagen mit ihren schönen Bildern an Türen und Fenstern ihre Dienste leisteten. An diesen Tagen blühte auch das Geschäft beim Schnapsmanie, denn ein Fläschchen Rum oder Kaiserbirn durfte am Heiligen Abend nicht fehlen. Am ersten Feiertag ging es dann in die Kirche. Meistens mußte man im Schnee waten. Und so saß man mit eiskalten Füßen in der Kirche. Aber man hat durchgehalten bis der Gottesdienst zu Ende war. Am Heimweg kam dann langsam die Sonne zum Vorschein, und der Schnee glitzerte auf Sträuchern und Bäumen. So stapfte man in der herrlichen Winterlandschaft wieder nach Hause.
So vieles von all dem, das waren früher unsere Kinderfreuden. Sie waren vielleicht schöner, als die der Kinder in der heutigen Zeit.
Frieda Erler
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Slib na hranici
Hleďte, děti, tamhle vzadu, na tu širou zvlněnou zem, tam kdysi stávala naše kolébka, tam byl náš domov s otcem; tam stál rodný dům, tam nás matka učila pilnosti a bázni boží, aby život stál za to žít!
Hleďte, děti, tam ty hory, tamhle věž a zelený les; to je naše milovaná domovina, kterou nám uzmulo násilí. Nikdy na ni nesmíte zapomenout! Volejte to stále do světa! Probuďte svědomí světa! I kdyby se mu to nelíbilo!
Naslouchejte, děti, znovu a znovu: je to tisíc let, co váš prapředek přišel do této země, pustou a prázdnou; kde klučil a oral a vybudoval si blahobyt. Pilnost a práce, věrnost a víra založily dobrou pověst Sudet!
Nedožiji-li se, děti, našeho návratu domů, zůstaňte věrni své domovině, jejím zvykům, probuďte znovu její pověsti; hleďte, děti, tamhle vzadu, na tu bohatou krásnou zem, bojujte o ten kousek země; děti, přisahejte mi na to rukou!
Rolf Seeharsch, Bernau
Gelöbnis an der Grenze
Seht, ihr Kinder, dorten drüben, jenes weite wellige Land,
ist die Stätte, wo vor Jahren einstmals unsere Wiege stand;
wo das Vaterhaus gelegen, wo die Mutter hat gelehrt
fleißig sein und gottesfürchtig, daß das Leben lebenswert!
Seht, ihr Kinder, dort die Berge, dort der Turm, der grüne Wald;
dort ist unsre liebe Heimat, die uns raubte die Gewalt.
Niemals dürft ihr sie vergessen! Immer schreit es in die Welt!
Rüttelt auf das Weltgewissen! Wenn es ihr auch nicht gefällt!
Horcht, ihr Kinder, immer wieder: Tausend Jahre sind es her,
seit der Urahn Eurer Väter in dies Land zog, öd und leer;
wo er rodete und pflügte und sich einen Wohlstand schuf.
Fleiß und Arbeit, Treu und Glauben gründeten Sudetenruf!
Sollt ich, Kinder, nicht erleben unsre Heimkehr, bleibet treu
euerer Heimat, deren Sitten, wecket ihre Sagen neu;
seht, Ihr Kinder, dorten drüben, jenes reiche schöne Land,
kämpft um dieses Stückchen Erde; Kinder schwört mirs in die Hand!
Rolf Seeharsch, Bernau
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.