Vzpomínky na dávno minulé časy

Městečko Horní Slavkov (Schlaggenwald) máme jistě všichni v dobré paměti, protože okolní vesnice s tímto městem měly mnoho společného. Ať už šlo o smutek nebo o slavnost, cesta vedla většinou do Horního Slavkova. Prvním výletem téměř každého z nás byl křest. A pro mnohé v pozdějších letech i poslední cesta. Z Töppeles do Horního Slavkova se šlo tři čtvrtě hodiny. Protože to byla cesta, na kterou jsme byli zvyklí, nezdálo se to nijak daleko. Na jaře, kdy čerstvá zeleň luk a polí těšila oko a zpívali skřivani, a i jarní květiny už tu a tam zvedaly hlavičky, byl člověk se vším tím krásou kolem u cíle dřív, než by si doma pomyslel. Měsíc květen je také krásnou vzpomínkou na moje školní léta. Tehdy nás totiž náboženství učil pan kaplan Bühl, později děkan v Horním Slavkově. My děti jsme ho měli moc rádi. V květnu k nám tak vždycky v neděli odpoledne přišel do Töppeles a šel s námi dětmi na nějaký kopec a nacvičoval s námi za doprovodu svých houslí mariánské písně. Ty jsme pak večer zpívali spolu s dětmi ze sousedních vesnic při májové pobožnosti na kůru. A pan kaplan nás doprovázel na varhany. Byli jsme na to moc hrdí a v těch týdnech jsme se vždycky těšili na příští neděli. A pak tu byla ještě jedna věc, na kterou děti v duchu myslely. Které dítě mohlo projít lhostejně kolem cukrárny Reif nebo Heß, kde ve sklenicích nabízeli barevné bonbony, pěnové trubičky a jiné dobroty. Tam se pak v kapse hledaly poslední dvacetihaléře. A tak se veselo vydávalo na cestu domů. K prvnímu kříži bylo ještě světlo. Ale od kříže ke kříži se stmívalo víc a víc, a s tím pomalu klesala i nálada. A postupně se blížil i Totenbrünnlein, o kterém se při paření peří vyprávělo tolik strašidelných historek. Byl tam ještě i velký borovicový strom, který také budil trochu strachu. Pak se šlo z kopce dolů a hlasy zase zesílily, protože nejhorší úsek byl za námi. A tak všichni přišli domů zase veselí. Tak přišlo i léto se svými slavnostmi, jako například Boží tělo. Takové dny přiváděly lidi znovu a znovu do malého horského městečka. A tak se blížil i vánoční čas. Vánoční trh, kam si ženy z okolních vesnic s bílými koši na zádech chodily nakoupit vánoční dárky. Dárky samozřejmě nebyly tak bohaté jako dnes. Byly tam i krásné perníkové figurky a perníkoví jezdci, kteří i po svátcích svými pěknými obrázky sloužili na dveřích a oknech. V těch dnech kvetl i obchod u pana Schnapsmanieho, protože láhev rumu nebo hruškovice na Štědrý večer chybět nesměla. Na první svátek se pak šlo do kostela. Většinou se muselo brodit sněhem. A tak se sedělo v kostele s ledovýma nohama. Ale vydrželo se, dokud bohoslužba neskončila. Na cestě domů se pak pomalu vynořilo slunce a sníh se třpytil na keřích a stromech. Tak jsme si razili cestu tou nádhernou zimní krajinou zase domů. Tohle všechno byly kdysi naše dětské radosti. Možná byly krásnější, než jsou radosti dětí v dnešní době.

Frieda Erler </invoke>

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Slib na hranici

Hleďte, děti, tamhle vzadu, na tu širou zvlněnou zem, tam kdysi stávala naše kolébka, tam byl náš domov s otcem; tam stál rodný dům, tam nás matka učila pilnosti a bázni boží, aby život stál za to žít!

Hleďte, děti, tam ty hory, tamhle věž a zelený les; to je naše milovaná domovina, kterou nám uzmulo násilí. Nikdy na ni nesmíte zapomenout! Volejte to stále do světa! Probuďte svědomí světa! I kdyby se mu to nelíbilo!

Naslouchejte, děti, znovu a znovu: je to tisíc let, co váš prapředek přišel do této země, pustou a prázdnou; kde klučil a oral a vybudoval si blahobyt. Pilnost a práce, věrnost a víra založily dobrou pověst Sudet!

Nedožiji-li se, děti, našeho návratu domů, zůstaňte věrni své domovině, jejím zvykům, probuďte znovu její pověsti; hleďte, děti, tamhle vzadu, na tu bohatou krásnou zem, bojujte o ten kousek země; děti, přisahejte mi na to rukou!

Rolf Seeharsch, Bernau

věta pokračuje na dalším listu ⟶