Radostné shledání!

Bylo to tak v dubnu 1975, když pozdě odpoledne někdo zaklepal na dveře, a na naše „Dále" stáli ve dveřích Gareis Schorsch se svou ženou. Byla to pro nás veliká radost. Vyptávání a odpovídání nemělo konce. Samozřejmě jsme přitom mysleli i na naši milou domovinu, vždyť Schorsch u nás kdysi porazil nejednoho vepře a zpracoval ho na výbornou klobásu. Čas utíkal jako voda, a my jsme se museli od těchto veselých chvil zase rozloučit.

Když jsem však večer šla spát, ze spánku nebylo ani stopy, neboť mé myšlenky byly samozřejmě v mé milé leštinské vesničce. Vzpomínala jsem na dny svého dětství, kdy jsem v neděli chodívala se svými milými rodiči do kostela do Horního Slavkova (Schlaggenwald), v létě do svatojiřského kostela v 8 hodin a v zimě do špitálního kostela v 9 hodin. Když jednou v zimě přišel na mši pan katecheta, řekl můj otec: „Pane katecheto, dnes je pěkná zima, docela svižně to dnes půjde." Odpověď zněla: „Ano, ano, dnes to udělám krátce a dobře." Když pak mše skončila, matka spěchala domů, aby byl oběd včas hotový.

Můj otec ale chodíval potom vždycky na frühšopek ke Gareisovým. Tam se scházeli sedláci z okolních vesnic na kus řeči. Směla jsem jít vždycky s ním. Byla to hezká výčepní místnost, kolem dokola lavice a uprostřed velký kulatý stůl. Jeden sedlák za druhým přicházel, na pozdrav zaklepal na stůl. Já jsem si vždycky sedla do kouta u posledního okna. Odtamtud jsem si prohlížela módní přehlídku lidí procházejících kolem potoka Flutbach, většinou mladé páry. Vždycky jsem věděla, kdo ke komu patří. Také jsem hned poznala, kdo si zase pořídil nové šaty. Když se pak všichni rozešli, sledovala jsem vyprávění mužů. Když přišel někdo o něco později a hostinský se zeptal, co by si přál, řekl třeba: „Dnes si dám jednou víno." Na to jiný poznamenal: „Jen se podívejte na toho vejtahu, ten chce víno." „Jo," řekl další, „dostal jsem na mši takovou chuť, protože děkanovi to mešní víno tak chutnalo. Říkal jsem si, když dnes přijdu k Schurschovi, snad se i pro mě nějaké to víno najde." Ještě žil i dědeček od Gareisových, ten se připlížil z kuchyně a posadil se do zadního kouta a poslouchal hovor. Když jednou přišel muž z Rabensgrünu sám, ačkoli jindy ho obvykle doprovázel jeho soused, zeptal se hostinský: „No, Tone, kdepak máš dnes toho Seffa?" Na to Toni odpověděl: „Jo, Seff, ten už nepřijde, toho včera ranila mrtvice. Zítra ho pochováváme." Tu se ozval z pozadí dědečkův hlas: „No, ten starej Karl, to bych taky tak chtěl odejít." Ale za chvíli už ani dědeček neseděl ve svém koutě; ani on si nenašel čas k odchodu. Občas se pak ještě trochu nadávalo na politiku, a nejedna mozolnatá sedlácká pěst dopadla na stůl, až sklenice zazvonily.

Když byla žňová doba a déšť bubnoval do okenních tabulí, říkával můj otec: „Já nevím, tolik starých sedláků už je v nebi, a nikdo z nich neví, jaké my tady potřebujeme počasí. Ale počkejte, až tam jednou přijdu já, tam bude hezké počasí na senoseč i na žně." Nato se všichni zasmáli a jeden řekl hostinskému: „Slyš, Schorschi, ten by chtěl být svatým Petrem, a až on jednou umře, ať mu uspořádáš pěkný pohřební hostinu." Neboť i nejedna pohřební hostina se tam zkonzumovala.

Když se pak hodiny blížily ke dvanácté a dcery Gareisových prostíraly na stoly, kladly talíře a příbory, každý zaplatil svůj účet a šlo se domů se slovy „Sbohem, do neděle" směrem na Poschitzau, Gfell, Leštinu, Rabensgrün a podobně.

Anna Kempf

Krajané! Plaťte včas předplatné za „Heimatbrief"