Milí krajané!

Zase jsme prožili svatý čas – svatodušní svátky. Doufal jsem, že vydám Heimatbrief ještě před svátky. Bohužel se to nepodařilo.

Přeji tedy všem čtenářům aspoň dodatečně krásné dny a posílám opožděný svatodušní pozdrav.

Na svatodušním srazu ve Stuttgartu jsme mohli přivítat opět pěknou řádku krajanů. Toto setkání bylo jedinou příležitostí popovídat si s krajany, kteří se sjeli z blízka i z daleka. Protože vlastní hornoslavkovský sraz pořádat nemůžeme, byla to dobrá příležitost k pokecu s přáteli a známými. Bohužel při takových velkých akcích se to nedá zařídit příliš útulně. Ale člověk se přesto raduje ze setkání se starými důvěrně známými tvářemi. Za uplynulých 30 let od vyhnání se toho hodně změnilo a leccos se přihodilo. Ani my jsme přitom nezůstali mladí.

Letnice, to byla doma opravdové jaro. Kvetl šeřík a nad krajinou jásali skřivani. Svatodušní dny byly dny rozjímání a radosti z blížících se teplých dnů, obzvlášť když letnice připadly na červen. Tehdy už bylo koupací počasí a na Ebnetu se to hemžilo plavci. Dalo se tam podniknout i vyjížďka na loďce. My jako mladí kluci jsme pana Hirlitzera, kterého si paní Dietrichová najala jako výpomoc, nejednou napálili o pěkných pár čtvrthodin, když jsme si u něj půjčili loďku. Mohl pískat a volat, jak nejhlasitěji uměl, my jsme ho na druhém konci Ebnetu neslyšeli, nebo jsme jeho signály slyšet nechtěli. Kolikrát za námi poslal městského strážníka pana Stowassera, aby nás přivedl. Ten pak docela pohodově projel loďkou po Ebnetu a napomínal nás, ať už konečně veslujeme zpátky. Ach, to byly krásné časy. Byli jsme mladí, byli jsme chudí, ale byli jsme spokojení a byla v nás radost ze života. Bylo to snad také štěstí? Srovnání s dneškem není možné. Snad jsme jen zbohatli, ale šťastnými bychom se nazvat nemohli. Život si s námi zacházel příliš tvrdě. Válka, vyhnání, budování nového a přizpůsobování se neznámé krajině a hostitelskému národu byly tvrdé zkoušky. Nu, všichni jsme to dobře zvládli. Kéž je nám dopřáno ještě mnoho let míru, který tak nutně potřebujeme. To by mělo být naše svatodušní přání. Mnozí krajané nechají své myšlenky zatoulat se do bývalé domoviny a v duchu navštíví nejedno místečko ve vzpomínkách, v tehdejších pokojných místech. Nejednou se v myšlenkách hornoslavkovští vydají na procházku k Dreihäuser, do Wiesentalu nebo na Pinku. Vzpomínka na Wiesental, kde dělnická mládež obvykle stavěla máj s následným veselým tancem, je jistě u mnoha pamětníků ještě živá. Setkáváme se ve vzpomínkách s mnoha starými přáteli a známými, kteří už dávno nejsou mezi námi. Mnohým válka už nedovolila znovu spatřit domov a mnozí nás v uplynulých 30 letech navždy opustili. Doba už není tak vzdálená a už nikdo nebude mluvit o vyhánění německých osadníků z korunních zemí bývalé Svaté říše římské národa německého – Čech, Moravy a Slezska. Všude budou lidé stydlivě zavírat oči, měl by se přece připomínat i největší zločin, jaký lze na lidech spáchat. A byl to zločin – takto lidi zbavit důstojnosti a zacházet s celým národem jako s dobytkem. Také náš dnešní silný západní spojenec by měl být stále upomínán na tento jím schválený zavrženíhodný čin.

Amerika už dosud přivedla do neštěstí mnoho národů. Evropa, Asie – Vietnam musely 30 let snášet válečné útrapy, a co to přineslo tomuto národu? Přesto je opět sjednocen, bohužel v nesvobodě. My Němci ale nemůžeme ani doufat, že bychom kdy znovu byli jednotným národem. Na dlouhou dobu bude existovat západní a východní polokoule. Svět je rozdělen do takzvaných stávajících ideologií (světonázorů). Tento stav nedovolí ještě dlouho žádnou změnu.