Milí krajané!
Zase jsme prožili svatý čas – svatodušní svátky. Doufal jsem, že vydám Heimatbrief ještě před svátky. Bohužel se to nepodařilo.
Přeji tedy všem čtenářům aspoň dodatečně krásné dny a posílám opožděný svatodušní pozdrav.
Na svatodušním srazu ve Stuttgartu jsme mohli přivítat opět pěknou řádku krajanů. Toto setkání bylo jedinou příležitostí popovídat si s krajany, kteří se sjeli z blízka i z daleka. Protože vlastní hornoslavkovský sraz pořádat nemůžeme, byla to dobrá příležitost k pokecu s přáteli a známými. Bohužel při takových velkých akcích se to nedá zařídit příliš útulně. Ale člověk se přesto raduje ze setkání se starými důvěrně známými tvářemi. Za uplynulých 30 let od vyhnání se toho hodně změnilo a leccos se přihodilo. Ani my jsme přitom nezůstali mladí.
Letnice, to byla doma opravdové jaro. Kvetl šeřík a nad krajinou jásali skřivani. Svatodušní dny byly dny rozjímání a radosti z blížících se teplých dnů, obzvlášť když letnice připadly na červen. Tehdy už bylo koupací počasí a na Ebnetu se to hemžilo plavci. Dalo se tam podniknout i vyjížďka na loďce. My jako mladí kluci jsme pana Hirlitzera, kterého si paní Dietrichová najala jako výpomoc, nejednou napálili o pěkných pár čtvrthodin, když jsme si u něj půjčili loďku. Mohl pískat a volat, jak nejhlasitěji uměl, my jsme ho na druhém konci Ebnetu neslyšeli, nebo jsme jeho signály slyšet nechtěli. Kolikrát za námi poslal městského strážníka pana Stowassera, aby nás přivedl. Ten pak docela pohodově projel loďkou po Ebnetu a napomínal nás, ať už konečně veslujeme zpátky. Ach, to byly krásné časy. Byli jsme mladí, byli jsme chudí, ale byli jsme spokojení a byla v nás radost ze života. Bylo to snad také štěstí? Srovnání s dneškem není možné. Snad jsme jen zbohatli, ale šťastnými bychom se nazvat nemohli. Život si s námi zacházel příliš tvrdě. Válka, vyhnání, budování nového a přizpůsobování se neznámé krajině a hostitelskému národu byly tvrdé zkoušky. Nu, všichni jsme to dobře zvládli. Kéž je nám dopřáno ještě mnoho let míru, který tak nutně potřebujeme. To by mělo být naše svatodušní přání. Mnozí krajané nechají své myšlenky zatoulat se do bývalé domoviny a v duchu navštíví nejedno místečko ve vzpomínkách, v tehdejších pokojných místech. Nejednou se v myšlenkách hornoslavkovští vydají na procházku k Dreihäuser, do Wiesentalu nebo na Pinku. Vzpomínka na Wiesental, kde dělnická mládež obvykle stavěla máj s následným veselým tancem, je jistě u mnoha pamětníků ještě živá. Setkáváme se ve vzpomínkách s mnoha starými přáteli a známými, kteří už dávno nejsou mezi námi. Mnohým válka už nedovolila znovu spatřit domov a mnozí nás v uplynulých 30 letech navždy opustili. Doba už není tak vzdálená a už nikdo nebude mluvit o vyhánění německých osadníků z korunních zemí bývalé Svaté říše římské národa německého – Čech, Moravy a Slezska. Všude budou lidé stydlivě zavírat oči, měl by se přece připomínat i největší zločin, jaký lze na lidech spáchat. A byl to zločin – takto lidi zbavit důstojnosti a zacházet s celým národem jako s dobytkem. Také náš dnešní silný západní spojenec by měl být stále upomínán na tento jím schválený zavrženíhodný čin.
Amerika už dosud přivedla do neštěstí mnoho národů. Evropa, Asie – Vietnam musely 30 let snášet válečné útrapy, a co to přineslo tomuto národu? Přesto je opět sjednocen, bohužel v nesvobodě. My Němci ale nemůžeme ani doufat, že bychom kdy znovu byli jednotným národem. Na dlouhou dobu bude existovat západní a východní polokoule. Svět je rozdělen do takzvaných stávajících ideologií (světonázorů). Tento stav nedovolí ještě dlouho žádnou změnu.
Liebe Landsleute!
Wieder haben wir eine heilige Zeit, das „Pfingstfest" gefeiert. Ich hatte gehofft, den HB noch vor den Feiertagen herauszubringen. Leider ist das Vorhaben nicht geglückt.
So wünsche ich dennoch nachträglich allen Lesern eine frohe Zeit, und sende einen verspäteten Pfingstgruß.
Auf dem Pfingsttreffen in Stuttgart, konnten wir wieder eine ganz schöne Menge Landsleute begrüßen. Nun es war dieses Treffen die einzige Gelegenheit mit Landsleuten zu plaudern, die aus nah und fern herbeigeströmt waren. Da wir ja kein eigenes Schlaggenwalder Treffen veranstalten können, war dies eine gute Gelegenheit mit Freunden und Bekannten einen Plausch zu halten. Leider kann man es bei diesen großen Veranstaltungen nicht sehr gemütlich einrichten. Aber man freut sich doch über die Begegnung mit alten vertrauten Gesichtern. In den vergangenen 30 Jahren nach der Austreibung hat sich doch vieles verändert und manches ereignet. Auch wir sind dabei nicht jung geblieben.
Pfingsten, das war daheim echter Frühling. Der Flieder blühte und die Lerchen jubilierten in den Lüften. Die Pfingsttage waren Tage des Besinnens und der Freude über die warmen kommenden Tage, überhaupt wenn Pfingsten in den Monat Juni fiel. Da war es ja schon Badewetter und auf der Ebnet tummelte man sich als Strandbader. Eine Kahnfahrt konnte man dort unternehmen. Wir als junge Burschen haben den Herrn Hirlitzer, den Frau Dietrich zu ihrer Unterstützung angeheuert hatte, diesen um manche 1/4 Stunde ausgeschmiert, wenn wir bei ihm den Kahn geliehen hatten. Er konnte pfeifen und rufen so laut er es nur vermochte, wir hörten ihn am anderen Ende der Ebnet nicht oder wollten seine Signale nicht hören. Wie oft schickte er den Herrn Stadtpolizisten Stowasser nach uns, um uns zu holen. Dieser ist dann ganz gemütlich im Kahn die Ebnet entlang gefahren und ermahnte uns, doch zurückrudern zu wollen. Ach, es war eine schöne Zeit. Jung war man, arm war man, aber zufrieden waren wir und Lebensfreunde war da. War das vielleicht auch Glück? Ein Vergleich mit heute ist nicht möglich. Nur dürften wir wohlhabender geworden sein, aber glücklich wird man es nicht nennen können. Das Leben hat uns zu hart angepackt. Der Krieg, die Vertreibung, der Aufbau und die Anpassung an die ungewohnte Landschaft und an das Gastvolk waren harte Prüfungen. Nun, wir haben es alle gut gemeistert. Mögen uns noch recht viele Jahre des Friedens, den wir bitter nötig haben, beschieden sein. Das sollte unser Pfingstwunsch sein. Es werden viele Landsleute ihre Gedanken in die ehemalige Heimat schweifen lassen und manches Plätzchen in der Erinnerung aufsuchen, in den damaligen friedlichen Orten. Manchesmal wird der Spazierweg nach Dreihäuser, Wiesental oder die Pinge im Geiste von den Schlaggenwaldern zurückgelegt werden. Die Erinnerung an das Wiesental, den dort meist von der Arbeiterjugend aufgestellten Maibaum, mit anschließendem fröhlichen Tanz, dürfte bei vielen, die dabei waren, noch lebendig sein. Viele alte Freunde und Bekannte lassen wir uns begegnen, die schon lange nicht mehr unter uns weilen können. Viele hat der Krieg nicht mehr die Heimat wieder sehen lassen und viele haben uns in den vergangenen 30 Jahren für immer verlassen. Die Zeit ist nicht mehr ferne und niemand wird mehr von den Vertreibungen der deutschen Siedler aus den Kronländer des einstigen röm. Reiches deutscher Nation Böhmen, Mähren und Schlesien sprechen. Man wird allenthalben beschämt die Augen schließen, sollte doch an das größte Verbrechen, was an Menschen begangen werden kann, noch erinnert werden. Und es war ein Verbrechen, den Menschen so seiner Würde zu berauben und ein ganzes Volk wie Vieh zu behandeln. Auch der jetzige starke westliche Verbündete sollte an die von ihm zugestandene verwerfliche Handlung stets erinnert werden.
Bisher hat Amerika viele Völker unglücklich gemacht. Europa, Asien-Vietnam mußten 30 Jahre Kriegshandlungen erdulden und was brachte es diesem Volk? Trotzdem, es ist wieder vereint, leider in Unfreiheit. Wir Deutschen können aber nicht einmal hoffen jemals wieder ein einiges Volk zu sein. Auf lange Zeit gibt es eine westliche und östliche Hemisphäre. Die Welt ist geteilt in sogenannte bestehende Ideologien (Weltanschauungen). Dieser Zustand wird noch eine längere Weile keine Änderungen zulassen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.