Krajané mi stále znovu píší, že jim Heimatbrief přináší mnoho radosti, a doufají, že bude vycházet i nadále. I mě tyto dopisy těší; dodávají mi elán a i přes všechny překážky se budu snažit o jeho vydávání. Vždyť tento zpravodaj je jediným spojením, které máme se starou domovinou a s jejími bývalými obyvateli. Kolik pěkných příhod nám Heimatbrief zprostředkoval. Mnoho přátel a známých jsme díky němu znovu našli. Vzpomínka na naše krásné zvyky, kterou Heimatbrief stále znovu přináší, nám nedovolí zapomenout na starou domovinu, i když se tam mnohé změnilo a leccos bylo zohyzděno. V duchu stále procházíme bývalými uličkami, po hrbolatých cestách, které nám nikdy nedělaly potíže ani námahu. Byli jsme zvyklí pevnýma nohama šlapat po „kočičích hlavách".

To, že dnes stojíme na dobrém místě, dokazuje naši píli, kterou jsme rozvinuli v nové domovině. Sotva se najde krajan z našeho městečka a okolních obcí, který by si nevytvořil skromnější, nebo i větší blahobyt. Ale i věrnost tomu, co bylo odjakživa, je v nás stále hluboce zakořeněná. Nepotřebujeme žádnou „nostalgii", jak se dnes nazývají minulé časy s tehdejším způsobem života. Necháváme v sobě žít všechno tak, jak nám to předali naši předkové. Přitom jsme novému docela otevření a co je dobré, využíváme ve svůj prospěch. Myslím, že jsme s tím dobře pochodili. Úcta k Všemohoucímu a víra – kterou ovšem nepoužíváme jako vývěsní štít – mnohého z nás v nejtěžších dobách povzbudila a s Božím požehnáním se toho mnoho vykonalo. Když se dívám na potomky naší generace z vyhnaneckých zemí, můžeme na ně být hrdí. Všichni dobře zvládli novou situaci a v mnohém nás předčili. Skoro to vypadá, jako by tito mladí lidé chtěli soupeřit ve věrnosti domovině svých otců. Na všech srazech lze potkat vždy velký počet mladých krajanů. Sounáležitost není u žádného národního kmene tak výrazná jako u kmenů bývalých Němců z rakouských zemí Čech, Moravy a Slezska. Po 30 letech vyhnání dávají o svatodušních svátcích při srazech ve velkém počtu najevo svou spolupatřičnost. Že se tyto mohutné pokojné demonstrace proti zločinu násilného vyhnání ze staletého majetku nelíbí politikům se sklonem na Východ, je nám jasné, a proto by tam rádi viděli, kdyby se podobná setkání zakázala. Ale naše vytrvalost má pomoci takové bezpráví zamezit. Má všem národům dát najevo právo na respektování domoviny, kterou naši předkové kdysi vytvořili s nevýslovným úsilím. Jen sami bezdomovinní lidé mohou vymýšlet takové zločiny, jaké byly spáchány na nás sudetských Němcích. Jak mohl americký národ pod tehdejším prezidentem Rooseveltem – a mnohem dříve už pod Wilsonem – dopustit, aby se stalo takové obrovské bezpráví. Jistě, nenávist zaslepuje. Ale Němce se nepodařilo vyhladit, jak si to přála jistá skupina lidí. Také se je nepodařilo všechny osvobodit od totalitního ducha, naopak velkou část z nich ponechali Sovětům. Má to snad znovu dát podnět k evropským konfliktům? Tam se ovšem tito plánovači zásadně zmýlili. Násilné znovusjednocení ze strany západního Německa nikdy nenastane, i kdyby se dohady o Berlín ještě více vyostřily. Vskutku je třeba odvahy věřit ještě upřímnosti tolika politiků a důvěřovat jim. To, co se dnes předvádí, bylo tu už i v nejtemnějším středověku. Jenže tehdy lidstvo utiskovali knížata a církev, přesto ale prokazovali „kulturu", která nás dodnes uvádí v obdiv. Bude se tím moci jednou pyšnit dvacáté století? Pochybuji o tom. Vždyť ostnatý drát a zdi nemají žádnou historickou hodnotu. Výjimkou je snad jen technika. Snad se jí podaří najít jinou planetu, kam bude možné dobrovolně vystěhovat se. Jenže našlo by se tam ideální řešení, které by prospělo míru lidstva?

věta pokračuje na dalším listu ⟶