Mé velikonoční poselství
Chlubíme se křížem našeho Pána † V NĚM je vzkříšení, spása a život † Skrze NĚJ jsme spaseni a vykoupeni †
Milí přátelé a krajané!
Na základě pověření, které mi udělila Německá biskupská konference, totiž pečovat o církevní a duchovní záležitosti sudetoněmeckých katolíků, obracím se prostřednictvím našich krajanských listů s tímto velikonočním poselstvím na všechny krajany, ať už slaví Velikonoce kdekoli.
Rád bych začal osobní vzpomínkou. V roce 1946, deset dní před Popeleční středou, jsem byl kvůli svému zpravodajství o průběhu vyhánění, které jsem podával nunciatuře v Praze, zatčen českou policií. Cestou do věznice v Karlových Varech jsem se duchovně připravil: ať přijde cokoli, ponesu to jako svůj osobní kříž. Na Popeleční středu jsem posvětil popel z novin a udělil popelec dvanácti spoluvězňům v cele č. 18. Ranní čtení z Bible i společnou večerní modlitbu jsem vždy zakončoval slovy: Neseme útrapy vězení jako svůj kříž. Na velikonoční neděli jsem směl v soudní síni, kde jinak vynášel své tvrdé rozsudky lidový soud, sloužit mši svatou – ráno pro muže, odpoledne pro ženy. Navzdory naší obtížné situaci jsme zpívali známé velikonoční písně i velikonoční aleluja, mocně a radostně, neboť kdo zná Velikonoce, nezoufá. Jedinou výhradu jsme zaznamenali, když jsme v refrénu třetí sloky jedné z písní zpívali: „Vůdce žije, aleluja." Dokázal jsem ale prokázat, že tato velikonoční píseň pochází již z roku 1862. Všichni, kdo tam byli a dodnes žijí, potvrdí, že to byla působivá velikonoční slavnost.
V obcích venku, kde už začalo „plánované vysídlování", se postní doba a Velikonoce mohly slavit jen v kostelích. Byla to totiž velká doba utrpení naší národní skupiny. Museli jsme se vzdát nám tak důvěrně známého dramatického ztvárnění velikonočního dění spásy, jak se odráželo ve zvycích. Nebyl už tedy žádný veřejný průvod s ratolestmi, neboť pole a hřbitovy nám už nepatřily. Nebyl žádný velikonoční průvod ke vzkříšení v pestrosti zbožných zvyků. Nad Velikonocemi roku 1946 ležel velký stín kříže vyhnání. Ale naši krajané nezoufali, protože věděli a věřili, že po tomto utrpení budou následovat nové Velikonoce. O třicet let později víme, že to nebyla klamná víra.
Nyní ale jdeme vstříc velikonoční slavnosti roku 1976 v nové vlasti, ve změněném světě. Naučili jsme se vzdát se leckčeho, co nám doma dělalo Velikonoce tak milými. Uvědomili jsme si, že Velikonoce nejsou vlastně jen zvyk, nýbrž ústřední tajemství naší křesťanské víry: tajemství smrti a vzkříšení našeho Pána.
V duchu obnovené liturgie chceme slavit Svatý týden a začít Květnou nedělí, která nám ve svém obratu od „Hosana" průvodu s ratolestmi k „Ukřižuj ho" pašijového příběhu ukazuje skutečnost, s níž se v životě znovu a znovu setkáváme. Slavíme Zelený čtvrtek, jehož hlavním obsahem je poslední večeře a s ní ustanovení eucharistie. Jsme povinni slavit eucharistii, stolní společenství s Pánem a stolní společenství s bratry. Velký pátek je dnem smrti Páně, přísným postním dnem pro věřícího křesťana. Ale i do smutku tohoto dne už zaznívá akord radosti, neboť je to týž Pán, jehož smrt slavíme a jehož vzkříšení budeme zvěstovat už pozítří o Velikonocích.
Meine Osterbotschaft
Wir rühmen uns im Kreuz unseres Herrn †
In IHM ist Auferstehung, Heil und Leben †
Durch IHN sind wir gerettet und erlöst †
Liebe Freunde und Landsleute!
In Erfüllung des Auftrages, den mir die Deutsche Bischofskonferenz erteilt hat, nämlich für die kirchlichen und seelsorgerlichen Belange der sudetendeutschen Katholiken Sorge zu tragen, richte ich über unsere Heimatblätter diese Osterbotschaft an alle Landsleute, wo immer sie Ostern feiern.
Mit einer persönlichen Erinnerung möchte ich beginnen. Im Jahre 1946, 10 Tage vor Aschermittwoch, wurde ich wegen meiner Berichterstattung über die Vorgänge der Vertreibung an die Nuntiatur in Prag von der tschechischen Polizei verhaftet. Auf dem Weg ins Karlsbader Gefängnis habe ich mich geistig gewappnet. Was immer auch kommen mag, ich werde es tragen als mein persönliches Kreuz. Am Aschermittwoch segnete ich Zeitungsasche und erteilte den 12 Mitgefangenen der Zelle 18 das Aschenkreuz. Die Bibellesung am Morgen und das gemeinsame Abendgebet schloß ich immer mit den Worten: Wir tragen die Beschwernisse der Haft als unser Kreuz. Am Ostersonntag durfte ich im Gerichtssaal, wo sonst der Volksgerichtshof seine harten Urteile fällte, die hl. Messe feiern, am Morgen für die Männer, am Nachmittag für die Frauen. Trotz unserer schwierigen Lage haben wir die bekannten Osterlieder und das Osterhalleluja gesungen, mächtig und froh, denn wer Ostern kennt wird nicht verzweifeln. Nur eine Beanstandung gab es, als wir im Refrain der 3. Strophe eines der Lieder sangen: „Der Führer lebt, Alleluja." Ich konnte aber nachweisen, daß dieses Osterlied schon aus dem Jahre 1862 stammte. Alle, die dabei waren und heute noch leben, werden bestätigen, daß es eine beeindruckende Osterfeier war.
In den Gemeinden draußen, in denen ja die „planmäßige Umsiedlung" schon begonnen hatte, konnte Fastenzeit und Ostern nur in den Kirchen gefeiert werden. Es war ja die große Passionszeit unserer Volksgruppe. Man mußte auf die uns so vertraute dramatische Darstellung des österlichen Heilsgeschehens verzichten, wie es im Brauchtum seinen Niederschlag gefunden hatte. Es gab also keine öffentliche Palmprozession mehr, denn die Felder und Friedhöfe gehörten nicht mehr uns. Es gab keine österliche Auferstehungsprozession in der Vielfalt frommen Brauchtums. Über Ostern 1946 lag der große Schatten des Kreuzes der Vertreibung. Aber unsere Landsleute verzweifelten nicht, weil sie wußten und glaubten, daß dieser Passion ein neues Ostern folgen wird. 30 Jahre später wissen wir, daß es kein trügerischer Glaube war.
Nun aber gehen wir der Osterfeier 1976 entgegen in einer neuen Heimat, in einer veränderten Welt. Wir haben gelernt, auf manches zu verzichten, was uns daheim Ostern so liebenswert gemacht hat. Wir haben uns darauf besonnen, daß Ostern nicht eigentlich Brauchtum, sondern das zentrale Geheimnis unseres christlichen Glaubens ist: Das Mysterium vom Tod und der Auferstehung unseres Herrn.
Im Geiste der erneuerten Liturgie wollen wir die Karwoche feiern und mit dem Palmsonntag beginnen, der uns in seinem Umschwung vom „Hossana" der Palmprozession zum „Kreuzige ihn" der Leidensgeschichte eine im Leben immer wieder erfahrbare Wirklichkeit anzeigt. Wir feiern Gründonnerstag, dessen Hauptfestgehalt das letzte Abendmahl und damit die Einsetzung der Eucharistie ist. Wir sind gehalten,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.